Rozhovor s Martinem Brabcem

Základní příjem osvobozuje

17. 9. 2020

Martin Brabec: Základní příjem by byl vyplácen státem, ale samozřejmě neexistují žádné principiální námitky, aby byl vyplácen nějakou nadnárodní institucí (EU), OSN či naopak nějakou nižší územně-správní jednotkou, např. městem či krajem. Slovo “základní” přitom dokládá, že základní příjem je příjmem, s kterým může občan jistě počítat a který tvoří jeho materiální, bezpečný životní základ.

Jedná se o příjem, která je v pravidelných intervalech, obvykle měsíčně, vyplácen každému dospělému občanu daného státu bez nutnosti splnit jakékoliv podmínky. Definičním znakem základního příjmu, který z něj i zároveň činí tak společensky nový a inovativní nástroj, je právě jeho nepodmíněnost. Jeho vyplácení nezávisí na tom, zda příjemce vykonává nějakou placenou práci či nikoliv, zda vlastní majetek či nikoliv, zda je bohatý nebo chudý; či zda žije sám nebo má rodinu a děti, atd. Toto jsou přitom všechno klíčové parametry, které dnes náš sociální systém (podmíněný) zjišťuje, pokud má být danému občanu vyplácen nějaký sociální transfer. 

Tento příjem může být vyplácen během celého života, nebo případně jen po určitou dobu (např. po dobu 10 let). Tato doba by mohla být fixně určena pro všechny občany či by ji každý mohl vybrat podlé svého uvážení během celého života.

Z toho už částečně vyplývá určité pojetí základního příjmu a předpokládané argumenty v jeho prospěch. Možné se budeme lišit v tom, jaké jsou ty nejdůležitější. Které to jsou?

Zastánci základního příjmu často používají na jeho obhajobu výstižný slogan: Pokud vám jde opravdu o svobodu, zaveďte základní příjem. Chtějí tím říci, že základní příjem zvýší vyjednávací kapacitu zaměstnanců - možnost odmítnout určité zaměstnání, nemuset ho přijmout jen ze strachu z toho, že bez něj se propadnu do totální chudoby. Rozhodnutí pracovat se tak stane více dobrovolné a tudíž zavedení základního příjmu bude generovat skutečnou, nejen formální, svobodu.

To sebou nese další individuální i společenská pozitiva. Pokud budou moci lidé snáze nepřijmout určitý typ zaměstnání, především takový, který je nepříjemný, těžký a zároveň i mizerně placený a navíc ani zaměstnance vnitřně nenaplňuje, bude to tlačit zaměstnavatele, kteří takový typ práce nabízejí, aby buď zvýšili mzdy anebo u tohoto typu práce nahradili pracovní sílu technologií a automatizací.

Zavedení základního příjmu tak bude mít vliv jak na úsporu lidské práce, tak i na její humanizaci. Není přeci nutné, aby lidé vykonávali tento typ práce, navíc za nízkou mzdu, když je možné ji nahradit stroji. Zavedení základního příjmu lidem zároveň umožní, aby přijali takový typ práce, který je málo placen (bez základního příjmu by je takové zaměstnání neuživilo), ale zároveň je naplňuje a nacházejí v něm seberealizaci. Zde je vidět, že základní příjem nezpůsobuje rigiditu pracovního trhu (jak tvrdí někteří kritici), protože poskytuje zaměstnancům silnější vyjednávací pozici a tím i větší ochranu před zaměstnavateli, ale umožní i vyšší flexibilitu trhu práce – mohu přijmout práci, kterou bych bez základního příjmu přijmout nemohl – tudíž základní příjem je jak aktivizující, tak ale zároveň i osvobozující.

Dále je třeba si uvědomit, že placená práce není jediným typem práce, ale existují tři druhy práce: za prvé práce placená; za druhé práce domácí a za třetí práce dobrovolnická. Společensky pozitivním rysem základního příjmu je, že je to způsob, jak můžeme uznat společenskou hodnotu různých typů dobrovolné a domácí práce - pečovatelských a sociálních aktivit, jako je třeba péče o nemohoucí či staré příbuzné či o děti.

Co z hlediska této argumentace stojí v pozadí toho, že se někteří lidé stále bojí zavedení základního příjmu? Není jich mnoho, ale přesto. Nicméně chápu, že před sto lety se někteří lidé báli například zavedení veřejného osvětlení v ulicích. Byla to pro mě příliš velká novota, nebo obtížně uskutečnitelného.

Této problematice se věnuje například významný německý sociolog Claus Offe. Podle něj se zaměstnavatelé bojí zavedení základního příjmu, protože se jim budou obtížněji najímat pracovníci na těžkou a méně placenou práci. Naopak někteří zaměstnanci (vysokopříjmoví) se zase bojí, že financování základního příjmu bude vyžadovat vyšší progresivní zdanění a tudíž i po zavedení základního příjmu. To souvisí i s tím, že někteří lidé si nedovedou představit společenské uspořádání, v němž základní místo nezaujímá práce a z ní pocházející příjem.

Z toho vyplývají určitá rizika při zavádění automatizace a robotizace, která se k základnímu příjmu mohou v očích některých občanů vázat.

Je třeba si uvědomit, že v současných rozvinutých západních společnostech již nikdy nemůžeme dosáhnout plné zaměstnanosti – práce bude nutně ubývat právě v důsledku automatizace. Tudíž stavět placenou práci jako úhelný kámen společnosti i jednotlivého lidského života neodpovídá současné ekonomické a společenské realitě. Je třeba naopak vítat, že lidé jsou osvobozování od práce, že práci za ně mohou vykonávat stroje a lidé mají více volného času. 

Jakým sociálním skupinám by v návaznosti na tyto vývojové tendence mohl základní příjem nejvíce pomoci?

Některé skupiny jsem již uvedl a z těch dalších bych zmínil, že pokud by se základní příjem financoval mimo jiné progresivním zdaněním, pak by rozhodně nejvíce prospěl nízkopříjmovým skupinám, protože ty by byli čistými příjemci. Nadprůměrně příjmové skupiny by buď v základním příjmu obdržely to, co zaplatily ve vyšším zdanění nebo by byli i čistými plátci. Ale to není něco, co by mělo budit pohoršení, neboť i dnes určité skupiny ze svých daní platí veřejné statky. Například veřejná doprava, silnice a školy přináší obecný prospěch, ale někteří lidé je financují ze svých daní, zatímco jiní je užívají zdarma nebo za nižší cenu.

Otázky kladl Marek Hrubec

Martin Brabec je filosof a sociolog; Marek Hrubec je filosof a sociolog