Velikonoční týden — jakpak se mohl odehrávat zhruba před 2000 lety?

26. 3. 2021 / Miloš Dokulil

 

Stačí navodit si běžnou – především evangelijně stabilizovaným tradicím odpovídající – představu o sledu událostí oněch dní pozdějšího křesťanského „svatého týdne“: večer po čtvrtečním dni (to už byl židovský pátek!) byl Ježíš zatčen, hned nato (podle týchž informačních zdrojů) ráno došlo k Ježíšovu odsouzení k smrti, ortel byl ještě během dopoledne vykonán ukřižováním Ježíše na Golgotě, přičemž Ježíš měl vydechnout naposled ve tři hodiny odpoledne našeho času (stále je to židovský pátek).

V tomto ohledu bychom měli jistě vzít v potaz jednu zcela závažnou okolnost: že žádný ani ze tří synoptických evangelistů nebyl svědkem událostí, o nichž s odstupem málem půlstoletí psal (a čtvrtý evangelista Jan psal ještě s větším časovým odstupem); takže na jimi uváděné časy oněch smutných událostí se spoléhat nemůžeme.

Máme před sebou jako doprovodný fakt, že tito autoři, když psali o odkazu své víry, zřejmě neměli k dispozici žádná konkrétnější sdělení, o něž by se opřeli, aby mohli adekvátněji vypsat to, čím sami byli osobně do hloubky nitra osloveni.

Můžeme se potom dohadovat, kde hned Marek (jako zřejmě první evangelijní pisatel z těch tří synoptických) měl ještě k dispozici nějaké ústní podání vztahující se k onomu času kolem golgotské Ježíšovy tragédie.

Vždyť ani nevíme, pokud byl Ježíš souzen Pilátem jako římskou instancí (protože hrdelní případy spadaly výlučně do pravomoci Říma), co vůbec se kladlo Ježíšovi za vinu.

Přímo z evangelijního textu lze vycítit nanejvýš jen to, jak jeho pisatelé mínili co nejméně zatížit Řím nějakým dramatickým podílem na Ježíšově smrti. Tomu měla zřejmě posloužit také údajně proběhlá scéna, kdy podle pisatelů samotní Židé měli rozhodnout, zda vůbec má být Ježíš popraven, když na svou popravu po svém odsouzení – zřejmě či snad – čekal i jistý Barabáš a přítomný židovský dav si měl mezi oběma odsouzenci vybrat.

(Ne že by po soudu měli Římané ve zvyku popravovat odsouzence okamžitě! A ne, že by Římané umožňovali podrobenému obyvatelstvu podílet se na rozhodování v trestních věcech. I to nám naznačuje, že všechny informace evangelistů nelze brát doslova. Evangelia, jak jsem již jinde psal, nejsou historickými spisy, nýbrž doklady „dobré zvěsti [o spasení]“.)

Potom tu máme ještě jeden svízelný námět k tomu času před později zvěstovaným vzkříšením. Po Ježíšovi tu nikdy nezůstala informace, že by měl dobře situované materiální zázemí. Přitom (pokud by rodina již nějakým posmrtným úložištěm tělesných ostatků nedisponovala) pořídit si hrob jako jeskyňku ve skále byla nákladná investice jen pro ty „mohovitější“.

V evangeliích se uvádí, že Josef Arimatejský si takový hrob – a dokonce v blízkosti Golgoty – nedávno pořídil a dokonce aktivně působil k tomu, aby právě tam bylo tělo mrtvého Ježíše uloženo.

Historie nám nezanechala žádnou zprávu ani o vztazích toho „Arimatejského“ k Ježíšově skupině a ani samotná „Arimatea“ není věrohodně identifikovatelná; nehledě na to, že již lokalita hrobu mohla být příhodná z hlediska příštího času, nikoli však pro výchozí čas volby jeho místa (v blízkosti popraviště?).

Pokud se dovídáme o takto identifikovaném hrobu pro Ježíše teprve z textů o 40 či více let pozdějších, pak ovšem historická spolehlivost takto založených údajů je dána jen podmíněně; vznikají potom doprovodné otázky k pojištění záruk o relevanci těch takto prezentovaných informací.

A někdy se dostáváme, chtíce nechtíce, do klubka dalších (nejednou vtíravých) otázek, které by nás měly vyvést z vyvstalých doprovodných nejistot, které se takto bezděky vyrojily.

Protože… kdyby tu opravdu byl někdy hned kolem roku 30 n. l. identifikován nějaký konkrétní hrob v oblasti Jeruzaléma (zvláště když o něm následně víme, že v něm mělo dojít ke zcela jedinečnému zázraku!), stěží by byl žijícím tehdy okolím zapomenut, aniž by se okamžitě stal předmětem svrchované a trvalé úcty.

Nemohlo by pak dojít k tomu, že až během první třetiny 4. století matka tehdejšího císaře Římské říše Konstantina Helena si vytkla jako úkol Ježíšův hrob najít.

(V tomto směru jsme ovšem už vzdáleni od nějakých možných a očekávaných faktů celá tři století. Navíc bez prostředků analýzy, jaké by zřejmě posloužily v 21. století, kdybychom disponovali aspoň autentickým „turinským plátnem“, jež údajně pocházelo z Ježíšova hrobu a jež by zřejmě/snad dopomohlo ke zjištění Ježíšova genetického kódu /DNA/ a následně – aspoň pro nás, potenciálně malověrné – k identifikaci hrobu.)

Takto jsme si hned zároveň doložili, že stačí, abychom neměli závažně něco historicky doloženo, co je nějak součástí deklarovaného příběhu, a hned se nějak vyvrbí další možné otázky či nečekaná fakta. (Nezapomínejme, že evangelia byla a jsou „svědectvím víry“, nikoli přímo historickým pramenem.)

Asi bychom si měli říct, že kupodivu až příliš rychle se vytratila z lidského povědomí a jeho případných listinných a věcných dokladů jakákoliv adresně dokumentující vědomost, která by něco s Ježíšem věrohodně souvisejícího sdělovala.

(O dvou vzájemně rozdílných Ježíšových rodokmenech ovšem víme, že takto mělo být doloženo, že Ježíš má v sobě zděděnou krev krále Davida. Už rovněž víme, že – přinejmenším z datačních důvodů – nemohlo dojít k biblicky zachycené cestě Josefa a Marie do Betléma kvůli daňovému soupisu obyvatelstva; Ježíš se narodil o několik let dřív, než se onen soupis konal. Netušíme, co konkrétně mohlo být podnětem k uvažovanému Pilátovu soudu nad Ježíšem. Ani neumíme spolehlivě historicky určit, kdy se ten soud – a proč konkrétně – vůbec konal. Ani ty závěrečné události Ježíšova života nemohly proběhnout v tak krátkém časovém sledu, jak se o tom dočítáme v evangeliích.)

Jinak ovšem vypadají podklady k náboženské víře u věřícího, který má v hlavě jen mlhavě to, co zaslechl z různých paradigmat; a opět jinak se ta víra bude jevit tomu, kdo začal porovnávat texty té víry. (Dramaticky se to potom dělo od počátku 16. století, když již půl století knihtisk dával k dispozici znění „Zákona“ /tj. Bible/. Vznikla tehdy „reformace“.)

Měli bychom též zvážit, že většina obyvatelstva (nejen kolem Středozemního moře) byla nejen v době Ježíšova života negramotná, takže informace se šířily vesměs ústně a odposlechem. Nač potom mohli evangelisté (ale i pisatelé „apokryfů“) spolehlivě navazovat?

První psané křesťanské texty pocházejí teprve z ruky tehdy už „apoštola“ Pavla. Ten ale byl nejdřív nepřítelem Ježíšových stoupenců (jak o tom sám psal ve svém listě Galatským). Tím „apoštolem Pavlem“ se původní Saul z Tarsu stal teprve po své nutkavé osobní (a zázračně vnímané) vizi Krista v Damašku.

Bylo to v době, kdy původní Ježíšovi stoupenci již našli nejen útěchu, ale navíc i jistotu, že ta nejdřív Ježíšova tragédie ukřižováním na Golgotě byla předtím prorocky v obecných rysech předvídána jako „věrohodný“ příslib příchodu Mesiáše.

Protože shodou okolností nějak se dostal mezi sirotky po Ježíšovi nějaký gramotný sympatizant, došlo totiž mezi nimi najednou k četbě řecké verze starozákonních textů a Ježíš mohl být útěšně pojat jako „christos“.

Z přívlastku bylo brzy úlevně jakoby druhé vlastní Ježíšovo jméno. Apoštol Pavel opřel své osobně naléhavě zjevené nové náboženské jistoty právě o ty mesiášské elementy vztahované ke Kristu. Nebylo okamžitě nutné nějak v čase zpět pátrat, co a jak konal ještě Ježíš, když již tu bylo s předzvěstnou aktuálností na programu očekávání spasitelského příchodu Kristova!

Teprve když ten „druhý příchod Kristův“ nepřicházel, byl tu najednou podnět k tomu, aby začalo pátrání po výchozích příznacích toho příslibného závěrečného času, nějak signalizovaného již celým Ježíšovým životem… Cesta k evangeliu byla otevřena.