V jádru stejná politika

30. 7. 2021 / Albín Sybera

čas čtení 3 minuty
Argumentace současné vlády, a zejména ministra průmyslu Havlíčka, podle které konec uhlí znamená více jádra, se dá číst také jako zakonzervování mocenských vztahů v české energetice na příští generace. Velká trojka české energetiky, tedy EPH, ČEZ a Sev.en Energy, v minulosti několikrát prokázala, že se v klíčových otázkách budoucnosti energetiky v Česku dokáže dohodnout.

Andrej Babiš si u příležitosti označení jádra za prioritu sice postěžoval na minoritní akcionáře ČEZu, které podle něj „nezajímá soběstačnost elektrické energetiky“, a kteří „chtějí jenom prachy a velké dividendy“. Soudě ale podle toho, že kritika vedení v čele s Danielem Benešem ze strany Andreje Babiše utichla, může se zdát, že jaderným elektrárnám v Česku se po říjnových volbách rýsuje mimořádně silná politicko-mocenská konstelace.

Je třeba samozřejmě pamatovat i na ODS, tedy nejsilnější stranu z uskupení SPOLU, kde stranická politika často připomíná závody o nejhlasitějšího podporovatele jaderné energetiky – ať už se bavíme o Miloši Vystrčilovi, Petru Fialovi, anebo samozřejmě o Martinu Kubovi. Postoje obligátních jaderných stran jako KSČM či SPD asi není třeba zmiňovat.

Už dnes je poměrně zřejmé, že ať už říjnové volby dopadnou jakkoliv, jádro bude mít ve Sněmovně většinovou podporu. Je nereálné, že by Piráti-STAN získali většinu, notabene, ani toto uskupení se proti jádru nestaví.

Dojde tak k pozoruhodné situaci, kdy se velká část politických stran zaklíná pro-unijně a demokraticky orientovanou politikou, ale svou podporou jaderného Česka ve jménu národnostního mýtu o energetické soběstačnosti v podstatě udržuje naživu Evropu atomizovanou na národnostní státy. Tedy Evropu, která je v současné geopolitické situaci snadnějším terčem nátlakové politiky Kremlu, případně Pekingu.

Možná jedna dobrá zpráva tak je, že většina českého elektorátu potřebuje od svých vyvolených stran slyšet ujištění, že jejich představitelé stále vidí budoucnost Česka v EU, v jejím jednotném trhu a v unijní legislativě (přestože v této oblasti si Česko vydržuje vyloženě proti-unijní paskvily jakou je zejména exekuční legislativa). Tím ale také představy většiny politických stran o pro-unijní politice a propojené Evropě často končí.

Možnosti, které EU skýtá v oblasti propojování regionálních energetických zdrojů, jsou v českém veřejném prostoru v podstatě neexistujícím tématem. Veřejná debata je v tomto ohledu umrtvená politicky a většina mediálního trhu patří lidem, kteří mají zájem na udržení současného mocenského stavu v české energetice (zejména pak Daniel Křetínský, Patrik Tkáč a Andrej Babiš - a další jako PPF či Penta s nimi obchodují).

Z Česka se tak možná pomalu stává fešácká obdoba Bosny a Hercegoviny uvnitř EU. Většinový konsensus populace je stále pro-unijní, ale fakticky na tvarování veřejného diskursu mají zásadní vliv lokální oligarchové, jejichž zájmy se s těmi unijními často rozcházejí.

0
Vytisknout
10172

Diskuse

Obsah vydání | 4. 8. 2021