Americko-ruská roztržka kvůli Ukrajině má stále řešení, pokud obě strany přistoupí na kompromis

21. 1. 2022 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Nemohu souhlasit s militaristickým tvrzením, že s Putinovým režimem nelze vyjednávat, neboť na něj platí jen hrubá síla, takže více zbraní pro ohroženou Ukrajinu, intenzivnější sankce proti Ruské federaci, případně posílení sil NATO v blízkém zahraničí Ruska. Ti, kdo prosazují tuto strategii, by se měli důkladně zamyslet nad tím, kam – když sami ani nepřiznají sebemenší pochybení ve vztazích s Ruskem – až to může vést. Vždyť všeobecným zájmem by mělo být zabránění zbytečnému válečnému konfliktu.

Zastánci tvrdého postupu vůči současnému Rusku často přicházejí s pomýlenou metaforou Putin-Hitler, jež v reálu značí, že Kremlu nemůžeme ustoupit ani o píď, nebo si stále bude klást nehoráznější požadavky. Opět se zkusme zamyslet nad tím, kam tento sveřepý postoj může vést. Hitlerovo Německo se na rozdíl od dnešního Ruska necítilo být ohroženo expandujícím vojenským paktem u svých hranic a naopak zbrojilo mnohem masivněji než okolní státy. Navíc Hitler po anšlusu Rakouska přišel s dalšími územními požadavky na Sudety. Nicméně Putin nyní neklade další územní nároky jako podmínku pro bezpečnostní uspořádání v Evropě, což by samozřejmě bylo nehorázné.

Naopak s kremelskými se za určitých okolností dá dohodnout na smysluplných bezpečnostních opatřeních, kdybychom ovšem k tomu sami měli vůli. Třeba nechápu, proč nemohou USA opět vstoupit do Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF), když o to RF stojí. Notabene když tuto klíčovou dohodu patrně porušovaly obě strany. Jistě, můžeme proklamace o redukci vojenského napětí v Evropě odmítnout jako mlácení prázdné slámy, nicméně opět se ptám, k čemu jinému vede toto nediplomatické trucování nežli k diplomatickému patu, a to pouze v nejlepším případě? Běží snad o uchování vlastní tváře za cenu zbytečné války?

Pozorně jsem si přečetl návrhy Kremlu na smlouvu mezi RF a USA a na dohodu mezi NATO a RF. V kostce: Kreml klade důraz na dialog mezi zúčastněnými stranami (USA, státy NATO a Rusko), aby se předešlo zbytečným vojenským střetům, spory by se měly řešit v duchu Charty OSN; akcentováno je také ukončení vojenských manévrů, nerozmisťování jaderných zbraní a samozřejmě ono kontroverzní nerozšiřování NATO na východ. Závazky se přirozeně týkají i Ruska (Rusko by se muselo zavázat k respektování územní integrity a vnější bezpečnost členských států Aliance, v mezinárodních vztazích by se muselo zdržet byť i výhrůžek použití vojenské síly apod.), třebaže mnozí pozorovatelé mohou namítnout, že by Západ tratil víc. Nejkontroverznější - a vpravdě absurdní - je požadavek na de facto demilitarizaci států, které do Severoatlantické organizace vstoupily po roce 1997, tedy i České republiky: „Ruská federace a všechny smluvní strany, které byly k 27. květnu 1997 členskými státy Organizace Severoatlantické smlouvy, nebudou na území žádného z ostatních států v Evropě rozmísťovat vojenské síly a zbraně nad rámec sil umístěných na tomto území k 27. květnu 1997. "

V Kremlu musejí moc dobře vědět, že na tento návrh nikdo na Západě nepřistoupí. A proto je nutné, aby byly strany sporu nakloněny ke kompromisu. Leč jak Rusko, tak Spojené státy si prozatím tvrdošíjně stojí za svým.

Proč Bidenův kabinet není ochoten jednat o případném ukončení expanze NATO na východ, když pro vstup Ukrajiny do paktu vážně nehorují ani zarytí zastánci tvrdého postupu vůči Rusku? Co vlastně Západ získá tím, když nehodlá přehodnotit politiku vojenského paktu charakterizovanou „otevřenými dveřmi“, již si dlouhodobě pěstuje? Kdyby Bidenova vláda svoje zamítavé stanovisko přehodnotila a byly ochotna jednat o moratoriu na nerozšiřování NATO řekněme na 10 nebo 20 let, jak navrhují někteří diplomaté a analytikové, o co by vlastně přišla? Kdyby se Bidenovu Bílému domu podařilo zaseklá jednání obnovit, neřkuli dospět k vzájemné dohodě s Ruskem, mohl by získat cenné politické body právě v roce, kdy bude bojovat o Kongres.

Zdá se, že si je Moskva dobře vědoma závažných ekonomických a politických konsekvencí v případě, že na Ukrajinu zaútočí, což je podle mínění zasvěcených pozorovatelů realistický scénář. Sám Putin nyní hraje o všechno a nechce prodat kůži lacino; důležité jsou rovněž vnitropolitické aspekty ruského gambitu, včetně upadajícího hospodářství a nezvládnuté pandemie. Jestliže se podle aktuálních zpravodajských informací kremelský režim dosud pro invazi nerozhodl, ačkoli své požadavky předložil už v prosinci a stále je ochoten o nich jednat, proč tedy nezkusit obezřetnou diplomacii, kdy je v sázce obnovení bezpečnostní architektury v Evropě?

 

3
Vytisknout
4310

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2022