"Moje matka byla ještě naživu, když hořela"

25. 3. 2022

čas čtení 4 minuty

Patnáctiletý Andrij vypráví reportéru CNN o tom, jak byla jeho rodina nucena vojáky, kteří na ně mířili zbraněmi, odejít z domova v městě Černihiv a o výbuchu, který si vyžádal život jeho maminky.


Reportér:

Toto je nové video z dnešního rána, které ukazuje katastrofální podmínky a cestu Ukrajinců prchajících z města, které Rusko již několik týdnů ostřeluje.

Jedním z uprchlých civilistů je patnáctiletý Andrij, který jen o vlásek unikl poté, co byl pod hrozbou střelby donucen opustit svůj domov.

A poté přejel autem přes minu, o které si myslí, že byla nášlapná. Mluvil jsem s Andrijem, když se zotavoval ze svých zranění v dětské nemocnici tady ve Lvově.

Můžeš mi říct, co se stalo?


Andrij:

Seděli jsme v autě.
Vzpomínám si, že jsem se podíval na své rozbité hodinky.
Bylo 11 hodin.
Je to tak? Pět minut.
Vidím, že právě vidím něco trávy nebo tak něco.
A vteřina a vidím žlutý výbuch.
Zvuk v uších.
A já si prostě vzpomínám jako já.
Probudil jsem se na cestě.
Vidím rozbité auto a vidím, jak moje matka hoří.
Ach, moje matka byla ještě naživu, když hořela.
Začal jsem se odtamtud plazit
A pak jsem ucítil bolest v levé klíční kosti.

Ucítil jsem krev v levém uchu.
A pak slyším střelbu.
Ne ze zbraní, raket nebo něčeho takového.
 A schovávám se tu a křičím.

Reportér:

To je hrozný  příběh.


Andrij:

Uh, byla hrozná zima.

Nemůžu chodit.
Někteří lidé ve vesnici.
Tady je ten výbuch.
A tihle lidé nás odvedli do.
Jeho domu.

Reportér:

A tvoje matka během toho?

Andrij:

Ona zemřela.
Zemřela na tom místě. Ještě žila a dostala se do ohně.

Když mě doktoři vezli do nemocnice.
Hledám nějaké lidi odtamtud z obrany nebo policie, aby našli mého otce.

Reportér:

Je v pořádku?

Andrij:

Můj otec je smutný, chápete, že vaše žena je mrtvá a hledáte svého syna.
Nemůžu se postavit bez berlí.

A já sám, myslím, že já jsem si to ještě neuvědomil.
Všechno v plném rozsahu.

Reportér: 

Chceš, aby se svět dozvěděl o tvé matce?

(Andrij pláče)

Chci, aby dnes večer s mou matkou byla to velmi krásná žena.

Reportér:

Má krásného a statečného syna.
A je mi moc líto, že si tím prošel.
Myslíš, že se vrátíš do Černihova?


Andrij:

Chtěl bych do Černihova, až skončí válka.
Jsem zpátky u sebe. Město a já.
Chci, protože je to moje.
Je to moje město Celý život jsem v něm žil.
Nebo ne?
Je velmi těžké dívat se, co se děje s mým městem.

Reportér:

Co teď budeš dělat?

Andrij:

Ne, já jen.
Jen hrát na kytaru, prostě chci.
Je to trochu smutné.
Chci se od toho distancovat.
Prostě jsem chtěl nějakou.
Jako možná vám to nedokážu vysvětlit.

Reportér:

Protože chápu, že se od toho chceš aspoň nějak odpoutat.
Když umíš hrát hudbu.
Patnáctiletý kluk.
Umíš hrát hned teď?


Andrij:

Píseň naší skupiny.
Otevřená píseň s názvem Noc.

Reportér:

Je hezké vidět, jak se usmíváš.

Doufám, že prožiješ dlouhý a smysluplný život.
A jsem rád, že jsi to zvládl, a je mi to moc líto.
Cos to  prožil.

Andrij:

Děkuji vám.

1
Vytisknout
8015

Diskuse

Obsah vydání | 29. 3. 2022