Pokud nechceme jadernou válku, proč o ni tedy usilujeme?

21. 4. 2022

První složka strategie Západu se těší jen omezené účinnosti, ale druhá dosáhla značných úspěchů. Rusko zjistilo, že jeho "speciální vojenská operace" na Ukrajině probíhá mnohem pomaleji a stojí podstatně více materiálu i životů, než Kreml předpokládal. Tento vývoj povzbudil optimistické jestřáby na celém Západě k prosazování ještě razantnějšího programu vojenské pomoci za předpokladu, že Ukrajina by skutečně mohla být schopna vyhrát válku proti svému mnohem většímu a silnějšímu sousedovi.

Jedná se o chybné a potenciálně velmi nebezpečné přesvědčení, které by klidně mohlo přivodit jadernou válku. Hlavní cíle Moskvy na Ukrajině jsou nekompromisní: donutit Kyjev, aby se vzdal svých ambicí vstoupit do NATO a místo toho přijal právně závaznou neutralitu, získat ukrajinské uznání ruské svrchovanosti nad Krymem a přinutit Ukrajinu, aby přijala Ruskem dozorovanou "nezávislost" separatistických republik Donbasu. Pokud ruský prezident Vladimir Putin a další členové politické a vojenské elity země dospějí k závěru, že válka na Ukrajině selhává a že Moskva těchto cílů nedosáhne, bude reakce Kremlu pravděpodobně pro všechny zúčastněné velmi nepříjemná. Putinova vláda zahnaná do kouta by měla silný podnět k eskalaci konfliktu použitím taktických jaderných zbraní proti vojenským a politickým cílům na Ukrajině.

Zdá se, že několik západních představitelů, včetně ředitele CIA Williama Burnse, si toto potenciální nebezpečí uvědomuje. Ve své odpovědi na otázku bývalého senátora Sama Nunna ze 14. dubna Burns varoval, že "potenciální zoufalství" ve snaze získat zdání vítězství na Ukrajině by mohlo Putina svádět k tomu, aby nařídil použití taktické nebo jaderné zbraně. Takové zbraně jsou mnohem menší než mnohamegatunová monstra typu "city-buster", která obě supervelmoci testovaly během studené války a která stále zůstávají ve strategickém arzenálu Spojených států a Ruska. Nicméně ničivé účinky výbuchu i taktických jaderných zbraní nebo jaderných zbraní s malým účinkem by byly značné.

Je krajně bezohledné provádět opatření, která zvyšují pravděpodobnost takového scénáře. Přesto agenda, kterou Spojené státy a další vlády NATO přijímají (často podněcovány členy zahraničněpolitického establishmentu a takzvanými mainstreamovými médii), vytváří právě takové nebezpečí. Michael McFaul, bývalý americký velvyslanec v Rusku, tvrdí, že Putinova varování před použitím jaderných zbraní v reakci na rostoucí vojenskou pomoc Západu Kyjevu je třeba ignorovat.

Taková arogance by mohla vést ke katastrofě. Oficiální představitelé za administrativy George W. Bushe, Baracka Obamy a Donalda Trumpa odmítali opakovaná varování Kremlu, že snaha učinit z Ukrajiny člena NATO, nebo dokonce udělat z Ukrajiny vojenský majetek Aliance, aniž by jí bylo nabídnuto formální členství, by překročila červenou linii, kterou Rusko nemůže tolerovat. Je zřejmé, že Bidenova administrativa varovné signály přehlédla nebo ignorovala. Probíhající ruská vojenská operace na Ukrajině je definitivním důkazem toho, že Kreml neblafoval.

Zastánci zvýšené západní vojenské pomoci nepřímo přijímají stejnou strategii, jakou Spojené státy použily proti okupační armádě Sovětského svazu v Afghánistánu v letech 1979-1989. Pomoc afghánským mudžahedínům (zejména tím, že těmto povstalcům poskytli protiletadlové rakety Stinger) skutečně ztížila a vykrvácela studenoválečného rivala Washingtonu. Sověti navíc neusilovali o eskalaci a přímou konfrontaci se Spojenými státy, například údery na americké síly v Pákistánu nebo na širším Blízkém východě. Zastánci intenzivnější vojenské pomoci Ukrajině by také mohli poznamenat, že USA nepodnikly odvetné kroky proti SSSR, když Moskva dodávala vojenskou techniku Hanoji během války ve Vietnamu.

Mezi těmito epizodami a současnou situací na Ukrajině je však zásadní rozdíl. Americká intervence ve Vietnamu byla ze strany Washingtonu vždy (pošetilou) válkou z vlastního rozhodnutí, ale odehrála se v zemi vzdálené tisíce kilometrů od americké vlasti. Podobnou hloupost by politici přijali o několik desetiletí později ve stejně vzdáleném Afghánistánu. V případě sovětské bažiny v Afghánistánu byla situace o něco složitější, protože tato země byla blíže Sovětskému svazu a nacházela se ve sféře vlivu Moskvy. Nicméně Afghánistán nikdy nebyl hlavním bezpečnostním zájmem SSSR. Obě velmoci mohly odejít od svých neblahých vojenských dobrodružství, i když s pocitem rozčarování nad nákladným a trapným politickým selháním.

Ruské angažmá na Ukrajině nepatří ani zdaleka do stejné kategorie a je velmi nepravděpodobné, že by Putin a zbytek politické elity tolerovali ponižující vojenskou porážku v této zemi. Jak Kreml v letech předcházejících současné válce opakovaně zdůrazňoval, Ukrajina má pro Rusko zvláštní význam ze strategických, ekonomických a historických důvodů. Proto pro Kreml porážka nepřipadá v úvahu.

Čím silnější a účinnější bude vojenský odpor Ukrajiny, tím větší bude nebezpečí, že Rusko vystupňuje svou ofenzívu až k použití jaderných zbraní. Jakmile je jaderný práh překročen, schopnost kterékoli strany kontrolovat proces eskalace je nejistá a potenciální důsledky jsou strašlivé.

Celý článek v angličtině ZDE