Věrozvěsti a Hus mluví k českému předsednictví EU

4. 7. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty
Česko právě přebralo předsednictví v Radě Evropské unie (od Francie) a hned ho čekají dva nábožensko-národní svátky: svátek věrozvěstů a svátek Jana Husa. Myslím, že předsednictví by mělo být dobrou příležitostí uvědomit si, že Evropská unie není arénou boje národních zájmů, ale naopak – a to je úkol předsednické země – má být místem pro hledání jednoty, pro chápání, že tu není jen náš národ, ale jsou tu i národy jiné, s nimiž je pro nás pro všechny dobré tvořit jednotu.

Především samy jednotlivé národy nejsou samozřejmou jednotou, jak ukazují už jen zmíněné dva svátky. České dějiny, stejně jako dějiny jiných evropských národů, jsou plné válek, frakcí, tříd, sporů, partikulárních zájmů. Jak smířit katolickou a reformační tradici? Jak smířit Čechy a Němce? Jak se učit naslouchat Portugalcům, Řekům nebo Irům? Jak se u nás v postkomunistické Evropě zbavit dědictví nihilismu a zlodějiny?

Především je třeba věřit v nejen v možnost, ale i nutnost velkých změn. Podoba dnešní Unie bez válek, bez hranic, bez vrchnosti, Unie založené na lidských právech, právním státu a na občanské společnosti, je tak obrovská změna ještě oproti 19. nebo první polovině 20. století, že sám cíl jednotné federace je proti tomu prkotina. Samozřejmě pokud si řekneme, že chceme zpátky (jako Putinova propaganda), že si cestu vpřed neumíme představit, je federace něco šíleně nemožného.

Evropa budoucnosti musí být jiná, lepší a proměněná, než je současnost, to je společný smysl svátků Jana Husa i věrozvěstů. A proměnit ji může jen univerzální hodnota člověka, která není určena kolektivem, národem, frakcí, konfesí a podobně, ale je neodlučně spojena s ním samým jako s unikátní bytostí. To je to, co přinášejí věrozvěsti, to je to, na co navazuje Hus, to je to, co pokračuje právy občana a člověka, to je to, kvůli čemu a na čem má smysl se sjednotit a spojit, abychom to uchránili a rozvíjeli. Není to totiž nic samozřejmého a jiné modely společnosti, navazující na tradici vrchnosti a nivelizace hodnoty jednotlivce a jeho práv, jsou nejen stále živé, ale stále nebezpečnější.

Odvaha věrozvěstů i Husa, odvaha bojovníků za občanská, ženská, sociální práva, ukazuje, že bez odvahy a smyslu pro nové a lepší náš západní projekt neudržíme. Není to ovšem pohyb samoúčelný, je motivovaný a naplněný stále tím stejným: „Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho (BC: zraněného), byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral (Lukášovo evangelium 10,33-34).“

1
Vytisknout
5680

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2022