Básník nehmotných proměn

8. 7. 2022 / Pavlína Antošová

čas čtení 4 minuty

Dne 8. července 1822 se na Tyrhénském (ze širšího pohledu na Středozemním) moři během několika desítek minut strhla bouře. V ní při plavbě z Livorna do Lerici ztroskotala malá loď. Mezi členy nezkušené posádky, kteří do jednoho zahynuli, patřil také anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley. Zbývaly mu necelé čtyři týdny do třicátých narozenin.

 


Pocházel z nižší anglické šlechty (jeho dědeček získal titul baroneta). V raných školních letech – za cenu kruté a vleklé vnitřní bolesti – ustál Percy dlouhodobou šikanu, která skončila až během posledního ročníku vyhlášené střední školy v Etonu. Tato zkušenost (zároveň s vlivem skotského  filosofa Jamese Linda) posílila jeho zájem o přírodu, a v ní především o vše plynoucí. Přestože jej později (kvůli pamfletu Nezbytnost ateismu (The Necessity of Atheism, 1811)) vyloučili z oxfordské univerzity, jeho všeobecný rozhled a znalosti filosofie daleko přesahovaly průměr. Literární tvorba pro něj znamenala mimo jiné únik z tragických životních událostí. (A mezi ně patřily sebevraždy jak jeho první ženy, tak sestry jeho pozdější druhé manželky, i úmrtí většiny jeho dětí. Navíc také ostrakizace anglickou společností, byť ne tak silně nenávistná jako vůči lordu Byronovi).

V Shelleyho básních, dramatech a esejích se s metafyzickým rozměrem doplňuje rozměr utopický. Nepřekvapuje, že právě Shelley se podrobně ujal shakespearovské představy o snové královně Mab. Stejnojmenná raná poéma (Queen Mab, 1813) se upíná na utopickou vizi – mimo jiné ale i proto, že její 4. zpěv obsahuje mimořádně výstižnou charakteristiku války. Básníkovy divadelní hry vynikají širokým tematickým rozsahem. Když se v roce 1922 Karel Čapek zasadil o české jevištní ztvárnění dramatu Cenci (The Cenci, 1819), zvolil téma dávné rodinné tragédie jako varování před domácí nesvorností, a také jako jinotaj vzpoury proti politickému útlaku. Naději naopak vzbuzuje drama Odpoutaný Prométheus (Prometheus Unbound, 1820); při dotváření starořeckého mýtu se ale Shelley zabývá i tyranií bájných nebeských světů. Takovým pojetím do jisté míry navazuje například na Johna Miltona, a hlavně své názory z vlastních dřívějších textů plynule rozvíjí.

Už samotné názvy některých lyrických básní odpovídají Shelleyho zájmu o nehmotné, pomíjivé děje – v prvé řadě přírodní. „Óda na západní vítr" ("Ode to the West Wind," 1819) vznikla jako spojení pěti sonetů a končí metaforicky vyjádřenou otázkou, jestli se nám dobré časy ve zlých dobách příliš nevzdalují. „Oblak" ("The Cloud," 1820) si mj. všímá tvorby i ničení a jejich součinnosti; a také prostoty, jež nenápadně vytváří podmínky pro okázalost.

Dočasností pompy se zabývá sonet „Ozymandias" (1818). Popisuje, co v poušti zbylo z pomníku vladaře. Pro srovnání: John Keats ve svých proslulých verších o řecké váze opěvuje trvalý výsledek drobné práce pro radost. Zato Shelley v básni o torzu sochy upozorňuje na pomíjivost, kterou s sebou zákonitě nese každé velikášství. Tím spíš, pokud si oslavu vynutil strach.

Percy Bysshe Shelley patří (spolu s Byronem a Keatsem) ke druhé generaci anglických romantiků, v níž je – chronologicky vzato – druhým ze tří velkých tvůrců. V rámci anglického romantismu obsahuje jeho dílo zřejmě nejsilnější filosofický náboj. Za svého života se musel smířit s velice malou čtenářskou obcí. Přitom ale tvořil nesmírně důležitou – nezřídka tmelící – část svého společenského okruhu, do něhož patřily osobnosti jako jeho druhá žena Mary (dcera filosofa Williama Godwina) nebo lord Byron. Literární historiky dnes Shelleyho dílo láká hlavně všudypřítomným napětím mezi rozplývavostí a věčným koloběhem. Širší veřejnost se při promyšlené volbě textů setkává s metaforickým či symbolickým vyjádřením témat překvapivě současných.     


1
Vytisknout
8510

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2022