Je na čase deeskalovat konflikt na Ukrajině, nebo se vymkne kontrole

23. 9. 2022 / Daniel Veselý

Zatímco mnozí z nás věští bod obratu v ukrajinské válce a ještě halasněji volají do zbraně, ukrajinská protiofenzifa nebyla zrovna oslňujícím úspěchem a nepředstavuje kýžený zvrat – naopak je spíše chmurnou předzvěstí vleklého zamrzlého konfliktu. Zejména u Chersonu si boje s ruskými okupanty na ukrajinské straně vyžádaly značné ztráty. Zde na jižní frontě Kyjev žádných hmatatelných úspěchů nedosáhl. Na severu už byla vojska Ruské federace de facto poražena, vojenská stanoviště hlídaly vesměs speciální policejní jednotky, něco jako ruská obdoba amerických SWAT. A ty se raději stáhly, než aby riskovaly nerovný boj.

Ukrajinská armáda a jednotky teritoriální obrany už dříve předvedly, že mají houževnatý a soustavný odpor v krvi, nicméně nyní je prakticky nereálné, aby získaly zpět většinu Rusy odcizeného území. Pro Moskvu je mnohem cennější Donbas – nemluvě o Krymu – než Charkiv s zelezničním uzlem v Iziumu, takže nyní se soustředí na zajištění pozemního mostu na Krym. Z tohoto pohledu je i pochopitelná částečná mobilizace ruských vojenských sil, jichž je zapotřebí k upevnění pozic na Donbase. Běžní Rusové Putinovu „speciální vojenskou operaci“ zatím ve velkém podporují, třebaže ohlášená mobilizace tuto podporu může naředit.

Moskva nyní stojí před otázkou, zda má své válečné úsilí vyhrotit, což už činí verbálně – a vlastně i reálně, a to skrze plánovaná kvazireferenda. Pokud se hlasování ve čtyřech ukrajinských regionech uskuteční a Rusko je uzná, značně se tím zkomplikují možnosti jednání. Nenastal tedy konečně čas, aby se západní země pokusily konflikt urovnat diplomaticky? Nacházíme se na tzv. „eskalačním žebříku“, jak ilustrují jaderné výhrůžky z Kremlu a obecně neochota konflikt diplomaticky moderovat přinejmenším tak, aby se nevymkl kontrole. Skutečně nám nedochází, v jak nebezpečné situaci se nacházíme? A přitom máme i nadále tu troufalost stoupat po eskalačním žebříku vzhůru. Poslední vojenský balíček z Pentagonu směřující na Ukrajinu zahrnuje i kontrakty, které mají být realizovány v následujících letech; jinými slovy: válečná kára potáhne dál – nehledíc nalevo nebo napravo. Eskalační dynamika logicky souvisí s délkou konfliktu, jehož konec je prozatím v nedohlednu. Takže čím déle válečná pře potrvá, tím větší bude riziko jaderné konfrontace – nebo alespoň riziko plošné destrukce ukrajinských měst konvenčními zbraněmi. Před nebezpečím „omezené jaderné války varuje i vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil Valerij Zalužnyj, přičemž souvislost mezi ukrajinskou protiofenzivou a hrocením věcí kremelskými patrně není náhodná.

Výzkumný projekt Brownovy univerzity Cost of War zveřejnil analýzu s názvem Inflace hrozeb, oslabení ruské armády a z toho vyplývající jaderný paradox: důsledky války na Ukrajině pro vojenské výdaje USA. Její autoři upozorňují, že konvenční síly Ruské federace jsou zastaralé a značně přečíslené konvenčními silami USA/NATO; totéž platí i pro vojenské rozpočty, kdy poměr činí v případě RF vs USA 1:10 a v případě RF vs NATO 1:15. Badatelé kritizují nárůst vojenského rozpočtu Spojených států, který ruskou okupaci doprovází. Hrozí tak riziko širšího konfliktu, kdy by Kreml více spoléhal na svůj jaderný arzenál než na obsolentní konvenční jednotky. Ruská armáda na Ukrajině opakovaně demonstrovala svou nekompetentnost, zastaralost a nedostatek zpravodajských a plánovacích schopností a v žádném ohledu nemá jakoukoliv kapacitu ohrozit teritorium NATO, dodávají.

Analytici rovněž zkoumají historické pozadí, kdy USA opakovaně zveličovaly hrozbu pocházející ze SSSR v podobě jeho konvenčního a nekonvenčního vojenského potenciálu, aby ospravedlnily bobtnající rozpočet Pentagonu (Missile Gap apod.). Skutečná nerovnováha v konvenčních silách jednoznačně svědčící v neprospěch Ruska odhaluje „jaderný paradox“, kdy Moskva tuto nevýhodu může kompenzovat (nejen) chřestěním tisíci jadernými hlavicemi.

Je proto nutné usilovně pracovat na deeskalaci válečného konfliktu na Ukrajině, což zahrnuje tyto minimální požadavky: zahájení přímých rozhovorů mezi protivníky, oživení kontroly zbrojení a pokračování v opatřeních na budování vojenské důvěry mezi zeměmi NATO a Ruskem, uzavírají badatelé.