Třetí kniha

15. 11. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 18 minut
 

Abychom to vzali hezky chronologicky, tou první byla kniha „Sv. Anežka: Příběh české princezny“ (2019), po ní následovala kniha zasvěcená babičce svatého Václava, sv. Ludmile. Její doslovný název zní: „Svatá Ludmila: Příběh české kněžny“ (2021). V minulých dnech se na českých knihkupeckých pultech objevila v pořadí již třetí kniha, jež je zasvěcena sv. Václavovi, ochránci a patronu naší země, k němuž se obracíme o pomoc, když je nám úzko, když je za našimi hranicemi rušno, když naší zemi hrozí motory tanků a hukot bojových letadel. Jmenuje se „Svatý Václav: Příběh českého knížete“. Jejich autorem je známý český spisovatel, scenárista a ilustrátor Oldřich Selucký.

Pane Selucký, není žádným tajemstvím, že sv. Ludmila, sv. Anežka a sv. Václav patří k našim největším světcům. Byla to ta jejich vysoká duchovnost, která vás přiměla zasvětit své knihy právě jim?

 

Je pravda, že tyto tři velké osobnosti vynikají tím, že osou a smyslem jejich života bylo hluboce prožívané křesťanství. Rozhodně ale nebyli „duchovní“ v tom smyslu, že by se vznášeli v nějakém duchovním vesmíru, pobývali jen v kostele a všední život prostých lidí jim byl cizí. Mohou být ale vzorem a inspirací pro dnešní život právě proto, že láska k tomu Nejvyššímu je okamžitě obracela k těm nejnižším, posledním, nejpotřebnějším. Anežka pocházela z knížecího rodu – a srdce jí probodla ubohost jejího lidu natolik, že všechno, co měla, nakonec i sebe samu, dala péči o ty nejchudší. Podobně to platí pro svatou Ludmilu. A politika jejího vnuka, knížete Václava? Babička ho vychovala k tomu, aby jeho politika byla nesena především snahou pečovat o dobro naší země, zajistit pokojný život prostému lidu, který mu byl svěřen. Kořistnické výpravy, osobní sláva válečníka a vítěze, růst vlastního bohatství a moci, nic z toho pro něj nebylo motivací k politické práci. Musím zdůrazňovat, jak aktuální je takový postoj pro dnešek, pro motivace dnešních politiků?

Ano. Všichni jsou motivování jen honbou za mocí a bohatstvím, a to nejen politici, ale osobně si myslím, že člověk, který není schopen vyžít ze stotisícového měsíčního příjmu, nemůže být ani schopným, natož zodpovědným politikem...

Ale vy nejste jen autorem uvedených knih, jste také jejich ilustrátorem. Jaké to je proměnit se ze spisovatele v ilustrátora?

V těchto knihách pro nejmenší čtenáře, se možná můj dvojí vnitřní pohled – výtvarný a literární – dostává k sobě nejblíž. Knížky jsou malované od začátku do konce, u některých pasáží bych si jen obtížně vzpomínal, jestli ten a ten konkrétní nápad se zrodil nejprve ve slovní nebo obrazové podobě. Vlastně to ani není tak, že bych přecházel ze světa literárního do výtvarného a zase zpět. Při práci před sebou, vidím tváře svých malých budoucích čtenářů, a snažím se každý z těch příběhů formulovat současně ve slově i v obraze tak, abych děti vtáhl do děje a umožnil jim něco napínavého a zajímavého prožít a něco důležitého pochopit.

A to je v dnešní době velká potřeba, neboť spousta dětí má hlavy zabořené jen do tabletů a chytrých mobilů, což není zrovna dobrá věc…

Tyto vaše tři knihy jsou nejen jedinečné, ale také i specifické v tom, že jsou určeny jak předškolákům, tak i školákům, jejich rodičům i prarodičům, takže vůbec nejsou věkově omezené, což je opravdu unikátní tvůrčí počin. Souhlasíte se mnou?

Ano, vlastně jsem nejraději, když se dozvídám, že rodiče nebo prarodiče (ti možná mají více času…) otevírají knížku spolu se svými dětmi a vnoučaty. I na ty dospělé tedy při psaní myslím, snažím se jim podat pomocnou ruku, aspoň trošku jim být prospěšný v jejich snaze a touze mít vzdělané a ušlechtilé potomky. Není totiž snadné jen tak říci vnučce (a mít šanci na kladnou odezvu): „Pojď, budeme si povídat o kněžně Ludmile.“ Ale když otevřete malovanou knížku, v dítěti se mohou první zvědavé otázky zrodit už při pohledu na obrázek. A každá kapitolka je nejen částí života kněžny, ale i v sobě uzavřeným, napínavě a přístupně psaným příběhem (ze kterého se leccos nového může dozvědět i dospělý). Pro dítě, které si krok za krokem – spolu s babičkou nebo dědečkem – projde knížkou o našem národním patronovi, nebude už „svatý Václav“ nikdy jen sochou na horním konci, kteréhosi náměstí.

Vždy znovu, se ve veřejném prostoru vrací otázka naší „národní identity“, většinou formulovaná jako obava o její ztrátu. Kde jinde naše děti mohou získat a posilovat svou identitu, když ne v setkávání s osobnostmi, jež po staletí zpřítomňovaly a inspirovaly to nejlepší, to nejušlechtilejší, co formovalo duši našeho národa?

Ano. Je to přesně tak, jak říkáte...

Stále mi to nedá, abych se vás nezeptala, zda nemáte v plánu zpracovat ve svých dalších knihách ještě dva významné světce, a to sv. Prokopa, který byl prvním opatem Sázavského kláštera a sv. Vojtěcha, jenž je pokládán za autora duchovní písně Hospodine, pomiluj ny?

Oba dva tito mužové jsou velké a krásné osobnosti a mají své místo v této řadě knih. Jejich životy jsou navíc tak barvité a dobrodružné, že už teď cítím radost z práce nad nimi, dojde-li k tomu – a byl by to i další krok ve výchově dětí k hrdosti na naše společné dědictví. Jestli však skutečně knihy o svatém Prokopu a o svatém Vojtěchovi vzniknou, to bude záviset i na nakladateli a dalších faktorech. Zatím je konkrétně v plánu pokračování této řady osobnostmi soluňských bratří, svatých Cyrila a Metoděje.

Tak to bude opět velmi zajímavé a poučné čtení. Napadá mě - můžete nám říci, jak to vlastně bylo s biskupskou hodností těch dvou bratří?

Kritickým momentem v této otázce byl pobyt obou bratří a jejich žáků v Římě.

Jedním z hlavních cílů, se kterými do Říma přicházeli, bylo samozřejmě docílit jmenování biskupa pro Velkou Moravu. Byla to nezbytnost pro misii: jen biskup může světit další kněze a tak zajistit šíření evangelia. Byl to ale také naprosto zásadní cíl velkomoravského knížete: mít ve své zemi biskupa znamenalo v té době tolik, co dosáhnout politické svébytnosti.

A kdo tím biskupem bude? První odpověď byla nabíledni. Hlavou celé velkomoravské misie byl od počátku Konstantin-Cyril, on je tím nejpovolanějším kandidátem. Bohužel, Konstantin v Římě dokončil svou pozemskou pouť – a ostatně teprve na smrtelném loži tam přijal mnišské roucho a s ním i jméno Cyril, pod kterým je nejvíce znám. Zůstal jen jeho bratr Metoděj, a toho také papež na biskupa vysvětil. Proto jsou soluňští bratři zobrazováni takto: jeden v prostém mnišském hábitu a s knihou v ruce (znamení Cyrilovy učenosti), druhý v bohatém oděvu biskupa s příslušnými insigniemi své hodnosti (mitra, berla, případně prsten).

Kromě knih máte na svém autorském kontě i řadu úspěšných scénářů nejen k animovaným seriálům Broučkova rodina, Cesta tří králů, ale také i k televizním dokumentům Jáhnové, Kámen, smrt a hudba, Kardinál Josef Beran. Pracujete i v současné době na nějakém zajímavém námětu?

Můžu odpovědět obrazně – a trošku oklikou?

Ano. Můžete...

Mám velmi rád stromy, s oblibou a dlouho pozoruji jejich stavbu, barevné i tvarové kompozice, které jednotlivě nebo ve skupinách vytvářejí. Stromy jsou neustálou inspirací pro mou výtvarnou práci.

Některé stromy jsou mi blízké ještě jinak, s ohledem na fáze životního procesu, kterými procházejí.

Jak závidím jabloním ten přímočarý, neomylný postup, kterým každý rok procházejí od jara do podzimu, od prvních lístků a květů až k plodu, k jablku, které je naprosto dokonalé, a sice nejenom nádherné na pohled, ale ještě k tomu chutné a prospěšné pro zdraví... O tak přímočaré a tak plodné podobě vlastního tvůrčího procesu si umělec může nechat jen zdát.

Jiný druh stromu, a sice buk lesní, je mi blízký úplně jiným způsobem. Když se ohlédnu zpět, mám pocit zvláštní podobnosti mého života s tím, jak se v průběhu let rozvíjí život tohoto stromu. Všiml jsem si (nevím, jestli je to vědecká pravda...), že jak buk roste a jeho kmen stoupá vzhůru, strom nechává své spodní větve uschnout a spadnout, zbavuje se jich ne proto, že by celý usychal, ale proto, aby svoji sílu mohl investovat do růstu a rozvoje větví nových, do těch, které vyrůstají o kus výš.

A teď tedy odpověď na vaši otázku. Mám pocit, že můj život – teď myslím na jeho pracovní stránku – se rozvíjí podobně jako život buku lesního. Práce pro televizi a pro film byla jednou ze spodních větví, která žila a rozvíjela se, po několik let a vždy zjara se obalovala zeleným listím (dokumentaristé rádi natáčejí na jaře: je hezké počasí a film se stihne dokončit tak, aby se v televizi objevil ve vděčném předvánočním období…). Pak ale její čas skončil a bylo třeba investovat do jiných větví, do těch, které se hlásily k životu o kus výš na kmeni. Takže filmy teď nejsou součástí mé práce a plánů. A myslím, že je to tak dobře. Moje současná práce, tedy psaní knih a kreslení-malování, je totiž „blíž mé duši“, mohu do ní lépe vkládat to, čím uvnitř jsem.

Velmi dobře vám rozumím, neboť stromy jsou naši „tiší společníci“, kteří nás doprovázejí na každém našem kroku nejen přírodou a parkem, což nás nutí obdivovat je, pozorovat a přemýšlet nad jejich životodárnou energií a krásou...

Vystudoval jste jak filosofii, teologii, staré jazyky, tak i MFF UK. Čím to, že jste před matematikou dal přednost psaní knih?

K umělecké tvorbě mě to táhlo už na střední škole, tehdy jsem spíše kreslil a maloval než psal příběhy. V „normálním světě“ by tedy moje první volba byla Akademie nebo jiná vysoká škola výtvarného zaměření. Nežili jsme ovšem tehdy v „normálním“, nýbrž v „normalizačním“ světě. A v tomhle světě jsme na gymnáziu měli skvělého a obětavého třídního profesora, který nás učil němčinu. Mne v té době cizí jazyky zvláštním způsobem přitahovaly (asi to byla tehdejší podoba „literární“ stránky mé duše), učil jsem se jim s nadšením a velkou pílí, takže jsem třídnímu aspoň po této stránce dělal radost (i když jsme mu jinak provedli lecjakou rošťárnu, za kterou se dnes stydím).

Stalo se tedy, že mne v maturitním roce, ještě před vyplňováním přihlášek na vysokou školu, tento vzácný třídní pan profesor vzal jednoho dne na školní chodbě stranou. Ohlédl se, aby se ujistil, že nás nikdo neslyší a pak mi – skoro bych řekl s bolestnou omluvou v hlase – sdělil, že mně chtěj nechtěj musí napsat do posudku věty o mém původu (děda byl sedlák a vlastnil jakýsi malý kousek půdy) a náboženském přesvědčení. A s takovým posudkem, že bohužel nemohu doufat v přijetí na školu humanitního – tedy ani uměleckého – zaměření. Ať tedy jdu studovat některý z technických oborů.

Mezi ně se čítala i čistá matematika, i když ta mi jediná byla blízká právě proto, že je tak málo technická. Přihlásil jsem se tedy na MFF UK, obor „čistá matematika“. Tam se na mě dívali trošku jako na exota: „Ve vašich papírech se píše, že jste se úspěšně zúčastnil soutěže v recitaci poezie, vyhrál jste školní výtvarnou soutěž – co děláte na matematice?“ Vybruslil jsem z toho, jak jsem uměl: „Zdá se mi, že matematika, myslím ta čistá, teoretická, v sobě má něco z umění, jako by byla blízká umělecké tvorbě.“ Možná se jim to líbilo, spíš ale bylo tak málo uchazečů o MFF UK, že mě vzali.

Jakkoli se mi pak během studií občas zalíbila „elegance“ pěkného matematického důkazu, stejně jsem vždycky věděl, že matematika nemůže, skoro bych řekl nesmí být mým životním povoláním. A děkuji stále Bohu, že jsem se velmi brzy po pádu totalitního režimu mohl umění začít věnovat a dohnat i vzdělání, které mi tehdy bylo předem odepřeno.

Ano. Vše jste dohonil, neboť jste měl možnost studovat v Rakousku a Francii. Upoutaly vás nějaké rozdíly mezi Rakušany, Francouzi a Čechy, třeba i v duchovní oblasti?

V Rakousku jsem strávil jen rok, většinu času jsem byl buď na universitě nebo ve svém pokojíku, příležitosti poznat zvláštnosti Rakušanů byly mizivé. Snad jen jedna zkušenost, ale ta se netýká rozdílnosti, nýbrž podobnosti. Tamní studenti mě zvali do svého studentského spolku. Když jsem se poprvé ocitl v místnosti plné mladých lidí (čerstvých rakouských maturantů a začínajících vysokoškoláků), byla mi okamžitě nápadná už sama podobnost lidských typů, které jsem kolem sebe viděl. Když jsem pak navíc vnímal způsob, jakým se k sobě chovali, jak si jeden druhého dobírali, měl jsem pocit – pokud jsem si odmyslel ten nepodstatný fakt, že mluvili německy – jako bych byl zpět doma. Možná to souvisí i s tím, že mé rodiště je jen pár kilometrů od rakouských hranic. Ale stejně je pozoruhodné, že pár desetiletí totalitního režimu je příliš málo na to, aby vymazalo jisté podstatné lidské rysy.

Ve Francii jsem pobýval delší dobu, takže jsem nasbíral více zkušeností. Kdybych měl nějak charakterizovat odlišnost české a francouzské duchovnosti, tak jak se projevuje v běžném náboženském životě lidí, v kostelních písních, ve způsobech prožívání náboženských svátků nebo poutí, možná bych použil přirovnání z liturgického roku: zatímco česká spiritualita jako by ve své „náladě“ měla stále cosi z doby postní (která jen obtížně a nakrátko vyúsťuje ve velikonoční radost), francouzská zbožnost vyzařuje něco z oné dětsky bezstarostné – a proto pro někoho možná i naivní – radosti vánoc. Ale prosím, je to jen přirovnání a osobní dojem, žádný výsledek podrobného zkoumání, takže to berte s odstupem.

A kdybyste vlastnil kouzelný prsten, je něco, co byste, ať již z Rakouska nebo Francie přenesl do české společnosti?

Když jsem ve Francii poprvé přišel ke „svému“ budoucímu praktickému lékaři, ten dobrý učený muž vstal z křesla, vyšel mi až ke dveřím vstříc, podal mi ruku, přisunul židli. A před každým vyšetřením – i během něj – mi trpělivě a laskavě vysvětloval, co a proč ohledně mého zdraví děláme nebo budeme dělat. Takhle to bylo stále, při všech dalších návštěvách.

V obchodech, na nádraží, u holiče – okamžitě „bon jour, monsieur“ s úsměvem a pozorností. A zcela neznámí lidé na ulici vesnice nebo malého města (o setkání při procházce v přírodě ani nemluvě) také: „bon jour, monsieur“.

Tím v žádném případě neříkám nic ani o tom, jací jsou Francouzi někde hluboko ve své duši, ani o různých „živlech“, které se při pařížských demonstracích snaží vyřádit. Ale ptala jste se mne na celek společnosti. A myslím si, že je velmi důležité právě tou zdvořilostí vůči zcela neznámým lidem vytvářet veřejný prostor, ve které si prostými gesty a slovy říkáme, že patříme k sobě, že plujeme na jedné lodi, a že nám záleží na tom, aby s plavbou byli spokojeni i ti druzí.

Hned musím dodat, že vzhledem k tomu, jak poznamenal naši společnost v tomto ohledu totalitní režim (a na co si my starší tak dobře pamatujeme), došlo v posledních desetiletích k významnému posunu k lepšímu. Aby se tyhle věci zažily, zakořenily a proměnily atmosféru veřejného prostoru, je třeba dlouhého času.


V tom, s vámi plně souhlasím...


Děkuji za rozhovor.





1
Vytisknout
2534

Diskuse

Obsah vydání | 15. 11. 2022