Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

"Pelé je nejlepší", aneb když mě Jakeš o Vánocích krmil

25. 12. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty

Byl to můj první rok života v České republice. A moje první Vánoce. Naučil jsem se spoustu věcí během těch prvních 11 měsíců, které se velmi lišily od všeho, co jsem za svých tehdejších 27 let strávených mezi Brazílií a Spojenými státy poznal, jako například udělat do rohlíku díru na vložení párku, místo abych ho rozřízl nožem, sledovat televizní zprávy bez reklamních přestávek, zouvat si boty i na návštěvě u cizích lidí (a nosit ponožky do sandálů), vypořádat se s některými záchodovými mísami, které měly první "patro", kde zůstávaly věci, které vypustíte, než je spláchnete do spodní části, kde je voda, ale netušil jsem, že 26. prosince je svátek.

Byl jsem zvyklý, že 24. je den, kdy lidé odcházejí z práce dřív, a 25. je všechno zavřené, ale 26.? Proč? To by nebylo nic víc než zvědavost, kdybych měl doma něco k jídlu. Ale já neměl. A všechno bylo zavřené. Moje znalost češtiny byla ještě velmi minimální a já jsem nechápal, co se děje, vždyť byl pátek, tak proč jsem nemohl najít jediný otevřený obchod nebo restauraci?

Bydlel jsem v provizoriu na Hanspaulce ve studentském pokoji v něčím velkém domě, a majitelé odjeli na prázdniny na Pálavu a nechali mě s přístupem do pokoje jen přes dveře na zahradu. Neměl jsem přístup k ledničce ani do kuchyně. Takže jsem se musel stravovat venku.

Neměl jsem lístek, abych skočil do tramvaje a jel do nějaké centrálnější čtvrti, kde bych našel třeba gyros od cizince, který nedodržoval místní křesťanské tradice, nebo nějakou hospodu, kde by se podával aspoň nakládaný hermelín nebo utopenec (při troše štěstí možná i sekaná nebo dokonce smažený sýr...) A tak jsem šel dál.

Najednou jsem uviděl staršího muže a oslovil ho, zda neví o nějakém otevřeném podniku. Zdálo se mi, že ho odněkud znám, ale usoudil jsem, že je to jen nějaký stařík a že jich hodně vypadá podobně. Když si uvědomil, že jsem cizinec, pokusil se říct pár slov asi německy, pak pár slov anglicky, ale nakonec řekl spoustu věcí, kterým jsem nerozuměl, česky. Pochopil však, že mám hlad. A tak mě mimikou pozval k sobě domů.

Překvapilo mě, že ten malý člověk páchnoucí levným parfémem bydlí v tak velké vile. Objevilo se pár dam, které se mračily na jeho rozhodnutí vzít si do soukromí toho tmavého kluka, ale brzy mi vnucovaly rybí polévku, která zbyla z předešlých dvou dnů, bramborový salát, kus vánočky a spoustu cukroví.

Mluvili na mě, jako bych jim rozuměl. Jen jsem sledoval jejich mimiku a usmíval se, když se usmívali, usmíval se, mračil se, když se mračili, a tak dále. Jediné, co jsem dokázal říct, bylo, že jsem z Brazílie a mám hlad.

Když mě přivedli do obývacího pokoje, z fotek všude kolem jsem pochopil, že ten pomáhající stařík je Miloš Jakeš. Ale protože jsem si uvědomil, že je rád, že nevím, kdo to je, zachoval jsem poker face a dělal, že nevím, kdo to je.

Připravili mi tašku s jídlem a čajem, abych si ji odnesl domů, a než mě odvedli ke vchodovým dveřím, řekl Jakeš lámanou angličtinou "Pelé is best".