Jaroslav Hašek (nejen) o válce

3. 1. 2023 / Pavlína Antošová

čas čtení 6 minut
 
Ve středu 3. ledna 1923 v Lipnici nad Sázavou zemřel nejslavnější český humorista. Bohém, jehož literární tvorba dosáhla svých nejvyšších met při zúročení zkušeností z první světové války. Výmluvně to dokládá nejen románové vypravování o dobrém vojáku Švejkovi, ale také soubor devíti povídek o spisovatelových zážitcích z Ruska. 


 
I.

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (bohužel nedokončené) zůstávají svěží díky protikladnému spojení situace – čím dál víc se přibližujících válečných hrůz – a směšného antihrdiny. Švejk navazuje na Plautova Pseudola, dále na Pikara – tedy hrdinu pikareskního románu –, na Shakespearova Falstaffa, na Cervantesova Sancho Panzu, na Enšpígla... a to se přitom jedná pouze o zběžný výčet. Rozhodně nevznikl jako postava, z níž by si čtenáři měli brát příklad. Protože Hašek nestačil děj knihy dovést na frontu, zosobňuje tento typ zejména poťouchle ukrývanou snahu o přežití. A své skryté úsilí vyvíjí v situaci, do níž jej doba uvrhla, na pozadí zbytnělého a cizáckého státního útvaru, pod který jeho rodná země stále ještě spadá.   

Přídatnou, ale plnocennou rovinou Haškovy knihy se stalo Švejkovo lidové vypravování, jež sám autor označuje za dějiny lidských trampot (díl IV, kapitola 3). Příběhy ze života (včetně jmen i povolání osob a místních názvů), které věčný smolař a zdánlivý prosťáček sype z rukávu, odlehčují děj nebo násobí komičnost vyprávěných epizod. Zároveň však obsahují filosofický rozměr opakovatelných situací v proměnlivých kulisách. Některé zvlášť vytříbené historky upoutávají slovní ekvilibristikou. Jako třeba mnemotechnické pomůcky k zapamatování čísla lokomotivy 4268 (III/ 2) – příval čísel a spojení, při nichž se běžný posluchač může pouze zjančit. Jak si nevzpomenout na finanční instituce a jejich komunikaci s klienty...

Haškův nejznámější hrdina umí dokonce obracet ustálená klišé vzhůru nohama, například posunem od přeneseného významu k doslovnému: „Víte, že jste ztracen?" „Vím, vod 91. regimentu mě už jistě hledají..." (IV/ 1). Případně pouhým dodatkem: „... každé zapírání ztěžuje přiznání a navopak." (II/ 2) Hašek si ale také ponechává prostor, aby svému antihrdinovi ojediněle strhl masku služební horlivosti a ukázal jeho smýšlení. Kupříkladu upozorněním, jak Švejk šel o berlích a s hrůzou pozoroval, že jeho revmatismus začíná mizet. (I/ 7) A ještě výmluvněji v rozhovoru antihrdiny s kolegou v uniformě, kdy Švejk na závěr prohlásí: „Taková blbá monarchie nemá ani na světě bejt." (I/ 15) 

Jaroslav Hašek jako zkušený spisovatel také ve svém nejznámějším díle schválně obměňuje některé dějové základy. Třeba situaci, kdy eskortovaný (Švejk) na rozdíl od eskorty zůstane relativně střízlivý, takže před nadřízeného předvede on své strážce, nikoli naopak. Dvoučlenná eskorta, která jej má dopravit k polnímu kurátu Katzovi, je aspoň ještě víceméně schopna chůze (I/ 10). Zato proti putimskému závodčímu se cestou na četnické velitelství do Písku spikne i počasí, a tak Švejkovi nezbývá než spojit se s ním četnickými pouty. V utrpení závodčího se autor vyžívá i poté, co jej nechá pronést hlášku, která bývá ve změněné podobě mylně připisována Švejkovi: „... jenom ne žádnou paniku." (II/ 2) 

Pokud jde o vyhledávání paralel k aktuálnímu dění, budiž třeba (při vzpomínce na oligarchické triky i kiksy) zmíněn vrchní polní kurát Lacina, snažící se o uplácení „vypůjčenými" penězi (tamtéž). A o několik málo stránek dřív proslov k desátníkovi –  konstatování jednoročního dobrovolníka Marka, který má v celé knize nejblíž k Haškově autoprojekci: „Kdyby vy jste se nacházel ve vesmíru jako stálice, byl byste rozhodně příliš nepatrným (...). Vaše paralaxa byla by neměřitelnou." (Tamtéž). Jak zjednodušení, tak také sofistikovaná povznesenost umožňují lépe pochopit současný vývoj, jehož podstatu nepřímo, ale přesvědčivě potvrzují.

II.

Povídkové reminiscence zážitků z Ruska (konkrétně z Bugulmy v Tatarstánu) se od románu liší vypravováním v první osobě, dále skutečností vypravěčovy (tedy autorovy) dočasné vysoké funkce v Rudé armádě, a také osobou Haškova protihráče Jerochymova – bolševického ctižádostivce, který svou služební horlivost nehraje. Což dokládá třeba jeho lamentace při očekávání inspekce (a ve snaze dostat se na vypravěčovo místo): „... Kdybys aspoň mohl ukázat inspekci, že jsi vypálil nějaký dvůr, kde se skrývali kontrarevolucionáři. Ale ty nemůžeš ukázat na nic, úplně na nic. Ani prohlídku v městě jsi nedělal. Já, upřímně ti říkám, mám tě rád, ale mám o tobě velmi špatné mínění." (Povídka „Potěmkinovy vesnice").

Nevyzpytatelnost, projevující se náladovými zvraty, zvlášť vynikne v situaci odhalených intrik a momentální záchrany vlastního krku. Jako po zachycení telegramu o Haškově údajné spolupráci s bělogvardějci: „Věc je ta, milý příteli, (...) že všechny vojenské telegramy musí být podepsány velitelem fronty. (...) Jestli si přejete a trváte na svém, beze všeho to podepíši a můžete to sám odnést na telegrafní úřad, abyste viděl, že se vás nebojím." – Jerochymov vzal svůj telegram, roztrhal ho, zaplakal, zavzlykal: „Dušičko, holoubku, já jen tak, prosti, drug ty můj jediný." (Povídka „Nová nebezpečí"). Příběhy z Ruska – některé z nich ostře satirické – si přitom v autorově podání uchovávají humorný základ, žádné z jednajících postav se nakonec nezkřiví ani vlásek; napětí ale z podtextu nemizí. Tím lépe si čtenář může vychutnat i zapamatovat rysy ruské národní povahy, a občas také přemýšlet nad projevy hrotícího se panslavismu. Časová platnost Haškova vypravování v těchto povídkách – stejně jako v rozmanitěji komponovaném románu – zůstává neomezena.


Zdroj obrázku: TOPZINE.cz    
                         
   

1
Vytisknout
7939

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2023