"Vzdát se smrti." Rusko: Jediným účelem jsou právě ty válečné zločiny
12. 6. 2023
čas čtení
6 minut
Pod rouškou ruské vojenské "taktiky" se skrývá hloupá snaha ničit pro nic za nic. Kreml neumí tvořit, a tak mu zbývá jen ničit. Ne v nějakém pseudoslavném sebezapálení, lidé, kteří stojí za zvěrstvy, jsou malí zbabělci, ale spíš jako ubožák rozmazávající své výkaly po své tváři. V ruských válkách se zdá být smyslem právě nesmyslnost, píše Peter Pomerancev.
Po náhodných masových popravách v Buči; po bombardování porodnic v Mariupolu; po zpustošení celých měst v Donbasu; po dětských mučírnách, střelách namířených na umrzající civilisty uprostřed zimy se nám nyní naskýtá apokalyptický pohled na vody obrovského Dněpru, řeky, která vám, když jste na ní, může připadat široká jako moře, protrhávající zničenou hráz v Kachovce. V nádrži bylo tolik vody jako ve Velkém solném jezeře v Utahu. Její zničení již zatopilo osady, kde žije více než 40 000 lidí. Zničila již rezervace zvířat a přírodní rezervace. Zdecimuje zemědělství v chlebové oblasti Ukrajiny, která živí velkou část světa, především na Blízkém východě a v Africe. K ruské genocidě přidejte ekocidu.
Málokdo vystihl ruský koloběh sebeničení a ničení druhých tak dobře jako ukrajinská literární kritička Tetyana Ogarkova. Ve svém přebásnění klasického ruského románu Fjodora Dostojevského Zločin a trest, románu o vrahovi, který zabíjí prostě proto, že může, nazývá Ogarkova Rusko kulturou, kde máte "zločin bez trestu a trest bez zločinu". Mocní beztrestně vraždí, oběti jsou bezdůvodně trestány. Když zrovna nepřiváží humanitární pomoc na frontové linie, uvádí Ogarkova společně se svým manželem, filozofem Volodymyrem Jermolenkem, podcast. Je pozoruhodný tím, že ukazuje dva lidi, kteří klidně přemýšlejí, zatímco jsou pod každodenním bombardováním. Připomíná mi to německo-židovské filozofy, jako byl Walter Benjamin, kteří i na útěku před nacisty nepřestávali čtivě psát.
Když se Ogarkova a Jermolenko snaží pochopit zlo, které se valí na jejich zemi, všímají si rozdílu mezi Hitlerem a Stalinem: zatímco nacisté měli určitá pravidla, koho trestat (neárijce; komunisty), ve Stalinově teroru se mohl stát obětí kdykoli kdokoli.
Náhodné násilí prochází ruskými dějinami. v reakci na to, jak Rusko Vladimira Putina neustále mění důvody invaze na Ukrajinu - od "denacifikace" přes "znovuzískání historických zemí" až po "expanzi NATO" -, se Ogarkova a Jermolenko rozhodují, že podstatou invaze je právě její brutální povaha: jde o válečné zločiny.
Rusko tvrdí, že je ve světě mocným "pólem", který má vyvažovat Západ - ale nepodařilo se mu vytvořit úspěšný politický model, k němuž by se ostatní chtěli připojit. A tak mu nezbývá nic jiného, než všechny stáhnout do svého nitra.
"Jak se opovažujete takhle žít," znělo rozhořčené graffiti ruských vojáků v Bucha. "K čemu je svět, když v něm není místo pro Rusko," stěžuje si Putin.
Po zničení přehrady v Kachovce se v populární ruské talkshow rozplýval generál Dobružinskij: "Měli bychom vyhodit do povětří i kyjevskou vodní nádrž." "Proč?" zeptal se moderátor. "Abychom jim ukázali."
Ale jak zkoumají Ogarkova a Jermolenko, Rusové také posílají své vojáky nesmyslně umírat do mlýnku na maso na Donbasu, jejich těla nechávají na bojišti nesebraná, jejich příbuzné o jejich smrti neinformují, aby jim nemuseli platit. V televizi si moderátoři pochvalují, jak "nikdo neumí umírat jako my". Mezitím jsou vesničané na Ruskem okupované straně řeky opuštěni úřady. Být "osvobozen" Ruskem znamená připojit se k jeho říši ponížení.
Odkud se bere tato snaha o vyhlazováí? V roce 1912 rusko-židovská psychoanalytička Sabina Spielreinová - která byla zavražděna nacisty, zatímco její tři bratři byli zabiti při Stalinově teroru - poprvé vyslovila myšlenku, že lidé jsou přitahováni smrtí stejně jako životem.
Svou teorii o pudu smrti čerpala z ruské literatury a folklóru, ale zakladateli psychoanalýzy Sigmundu Freudovi se její myšlenky zdály příliš morbidní. Po první světové válce jí dal za pravdu. Touha po smrti byla touhou zbavit se odpovědnosti, břemene individuality, volby, svobody - a ponořit se zpět do anorganické hmoty. Prostě se vzdát. V kultuře, jako je ruská, kde je vyhýbání se konfrontaci s temnou minulostí se všemi jejími složitými sítěmi viny a odpovědnosti běžné, může být takové zapomnění obzvlášť svůdné.
Rusko však těmito akty ultrabrutální biblické destrukce vysílá podobný vzkaz i Ukrajincům a jejich spojencům: Vzdejte se naší nesmírnosti, vzdejte se svého boje. A přes všechny vojenské porážky a skutečnou socioekonomickou křehkost Ruska může tato propaganda činu stále fungovat.
Možná, že relativní nedostatek podpory pramení částečně z toho, že se lidé cítí bezmocní tváří v tvář něčemu tak obrovskému, těmto scénám exploze obřích řek jako od Cecila B. DeMilla. Je to stejná bezmoc, jakou někteří cítí tváří v tvář klimatické krizi. Je příznačné, že nejsilnější reakce na ruskou ekocidu nepřišla od vlád, ale od klimatické aktivistky Grety Thunbergové, která jasně připsala vinu za to, co se stalo, Rusku a požadovala, aby bylo pohnáno k odpovědnosti. Západní vlády nebo OSN však téměř nepromluvily.
Prosazování podivného lákadla smrti, zapomnění a prostě vzdání se je ruský gambit. Kolik života nám ještě zbývá?
4303
Diskuse