Praha plná soch

12. 9. 2023 / Soňa Svobodová

čas čtení 8 minut


Zavítáte-li v těchto dnech do hlavního města České republiky Prahy, stanete se návštěvníky právě probíhajícího Mezinárodního sochařského festivalu Sculpture line, jehož se účastní celkem 6 států, 24 měst a 44 umělců, kteří na něm vystavují svá díla v celkovém počtu 81 instalací, z nichž v tomto magickém městě ve středu Evropy můžete zhlédnout 36 instalací od 26 umělců z nich, jejichž autory jsou uznávaní čeští výtvarníci, z nichž vybírám Kurta Gebauera, Lukáše Raise, Jaroslava Chramostu, Jakuba Flejšara, Lukáše Rittsteina, Michala Trpáka, Jaroslava Rónu, Martina Sedláka, Štěpána Šefra, Pavla Opočenského, Michala Gabriela, Antonína Kašpara, Jiřího Beránka, Alberta Kuklíka, Václava Fialu, Anetu Filipovou, Ivu Mrázkovou a Alexandru Koláčkovou, jejíž tři instalace nazvané Sofa, Sedící postava, Loď přitahují nejen svou barevností, z níž vyzařuje radost, hravost a pozitivní energie, ale také i svou velikostí oči všech procházejících kolem nich.

Paní Koláčková, jak se vlastně zrodila tato vaše tři díla, která zde prezentujete?

 

Já s festivalem Sculpture line spolupracuji od jeho začátků v roce 2015, takže každý rok je vystaveno něco z mého ateliéru. Mně tato platforma dává obrovskou příležitost vystavovat své objekty na zajímavých místech ve veřejném prostoru. Společně s organizátory se snažíme, aby mezi plastikou a vybraným místem probíhal nějaký smysluplný dialog, takže proto třeba výběr hravého sezení před budovou seriózní instituce nebo intimnější plastika sedící postavy, která zároveň slouží jako sezení pro dva v zákoutí nádvoří historické budovy Novoměstské radnice.

Specializujete se na velkoformátové plastiky z keramiky a betonu do veřejného prostoru, co vás přimělo zabývat se právě tímto druhem sochařiny?

Tímto druhem tvorby se zabývám již přes 30 let. Po vysoké škole pedagogické, kde jsem studovala výtvarnou výchovu mi bylo jasné, že chci víc pracovat rukama a sama ve svém ateliéru než ve škole.

V chodovském parku mohou procházející návštěvníci usednout na další kousek z vaší autorské dílny na téma „Křesla pro město“. Co vás přimělo pojmout toto „křeslo“ jako loď?

Víte, já ten symbol lodi, chápu jako metaforu naší doby, jako plavidlo, na kterém se plavíme všichni společně. A podle svého osobního nastavení tu plavbu chápeme buď jako radost a vzájemnou přátelskou komunikaci nebo jako strach a boj. Já dýchám pro to první, a proto je tahle „lodička“ tak velká a barevná.

Plno vašich dalších děl, můžeme spatřit v řadě českých parků, zahrad ale také i na veřejných prostranstvích, jako například vaší obří hračku Ryba na kolečkách, jenž si získala tak velký úspěch u všech věkových generací, že má dokonce i své webové stránky s názvem Obrryba. Pokud vím, tak to se ještě nikdy žádnému výtvarníkovi nepodařilo, aby jeho dílo mělo své webovky. Co na to říkáte?

Příběh Obrryby je specifický. To s těmi webovkami vyplynulo ze záměru vytvořit z této plastiky jakéhosi maskota, nebo jeden ze symbolů obce Lipno nad Vltavou, která se stala na jihu Čech centrem rodinné turistiky. Takže Obrryba má svůj příběh, svoje webovky, svého plyšáka a další suvenýry v místním informačním centru.

Velkou výhodou je, že na vaše díla se může sahat, dokonce se může zájemce na ně i posadit, a tak si je užít, což mi evokuje otázku, že je to vlastně vaším hlavním tvůrčím záměrem. Je to tak?

Máte pravdu, mě opravdu hodně baví komunikovat s ostatními lidmi tímto způsobem, dává mi to radost i smysl mé práci.

Své výtvarné tvorbě, jak jste již zmínila se věnujete přes 30 let. Máte spočítáno kolik děl jste za tu dobu vyrobila?

Nemám, ale zase bych se vrátila k té knížce, co vyšla v loňském roce a je výběrem z mé tvorby za zhruba 20 let. V ní je na konci soupis všech podstatných realizací ve veřejném i privátním prostoru.

Ano. Vydalo ji nakladatelství Kant

(http://www.kant-books.cz/cs/publikace/vytvarne-umeni/?page=1&sort=1&sort_type=down)

pod názvem Alexandra Koláčková a je plná nejen zajímavého čtení, ale také i fotografií s vašimi excelentními sochami a již pouhý pohled na ně, rozzáří člověku celý den radostí, hravostí a také popustí i uzdu jeho fantazii, a což teprve dětem...

Často také při jejich vzniku spolupracujete se svým manželem Jiřím Koláčkem, ale máte i bratra Michala, který je úspěšným fotografem a sklářem. Je mezi vašimi pracemi nějaká, na níž jste se podíleli všichni společně?

S manželem jsme pracovali společně na všech zakázkách až do roku 2015, kdy se naše cesty rozešly. Bratrova tvorba je velmi specifická a od té mé výrazně odlišná nejen v provedení ale i v konceptu, takže myslím, že k tomu ani nikdy nedojde.

Vaše díla jsou několikatunová, takže jejich tvorba/výroba musí být po všech stránkách velmi náročná, že?

To ano. Naštěstí mám v ateliéru dva dlouholeté kolegy, kteří jsou nenahraditelní nejen svou řemeslnou šikovností a fyzickou silou, ale i přemýšlivým a tvořivým

přístupem ke každé nové práci, takže je radost s nimi spolupracovat. Spolupracujeme i s dalšími profesemi, vždy podle potřeby každé jednotlivé realizace.

O keramice je známo, že se sušením a vypalováním smršťuje, jak tedy řešíte zachování původní velikosti daného díla?

To nevím, jestli se dá vysvětlit několika slovy, aniž bych vám nepopsala alespoň zhruba celý technologický postup. Moje plastiky jsou zjednodušeně řečeno železobetonové skořepiny s vrchní nalepenou vrstvou glazované keramiky. Takže vytvoříme vnitřní formu z tvrzeného polystyrenu, zpevníme ji železnou armaturou, která se spojí s vrstvou betonu.

Na takto upravené vnitřní tělo plastiky naneseme hlínu. Ručním modelováním této vrstvy dám plastice finální podobu. K tomu patří i přemýšlení nad tím, jak plastiku rozřezat na jednotlivé kachle a to hned z několika důvodů:

Jednak kresba spár tvoří neodmyslitelný specifický výtvarný výraz mých plastik.

Za druhé se spárami oddělují barevné plochy, protože glazury se velmi špatně míchají a složitě nanášejí a nedá se s nimi malovat jako třeba na plátně.

A třetím důvodem podstatným důvodem je to, na co se ptáte. Smrštění hlíny z mokrého stavu přes vysušení a dva výpaly je zhruba 11 %. Takže už dopředu musím přemýšlet nad spárami a doplnit po výpalu a nalepení hotových kachlí v prvním kole doplnit místa, kde díky smrštění vznikly mezery doplnit znova hlínou a vytvořit další nové kachle, kterými plastiku doplníme. Občas se stane, že některou kachli vyhodím úplně a udělám tu část znova.

Nosíte v hlavě nějaký nápad, který byste ráda zrealizovala, ale dosud se vám ho nepodařilo prosadit?

Opravdu nejraději dělám věci, které může využívat široká veřejnost. Veřejná prostranství si žádají většinou velké formáty, aby vynikly. Ty mě baví nejvíc.

Tyto velké projekty s sebou nesou značnou finanční náročnost, takže vůbec celý ten proces kolem jejich vzniku je mnohdy zdlouhavý nebo nejistý. Proto jsem se pracovně spojila právě s Agenturou Artlines, která má ambici prosazovat výtvarné umění, nejen jako přechodné instalace ale natrvalo do veřejného prostoru. Dalším naším společným cílem je představit moji tvorbu více i v zahraničí.

Děkuji za rozhovor.

A pokud jste to do Prahy ještě nestihli, nezoufejte, neboť Sculpture line probíhá až do 31. prosince letošního roku nejen v našem hlavním městě, ale i v řadě dalších českých měst.


1
Vytisknout
2881

Diskuse

Obsah vydání | 14. 9. 2023