Bidenova zahraniční politika v roce 2023 selhala

28. 12. 2023

Joe Biden zavázal Washington k podpoře další zahraniční války po útoku Hamásu na Izrael ze 7. října, zatímco se konflikt na Ukrajině dostal do patové situace. Přestože USA neměly žádnou povinnost tuto válku podpořit, prezident si dal záležet na tom, aby se stala jednou z jeho charakteristických politik, a ve své veřejné rétorice ji úzce spojil s podporou Ukrajiny. Biden nepředložil přesvědčivé argumenty, že bezpodmínečná podpora izraelského tažení je v nejlepším zájmu Spojených států, a náklady na tuto podporu od té doby rostou.

Podpora války navíc vystavila americké síly v Iráku a Sýrii novým útokům místních milicí a vedla také ke zvýšení rizika pro americké lodě v Rudém moři, protože Húsíové na protest proti válce podnikají útoky na obchodní lodní dopravu. Riziko, že by konflikt mohl eskalovat a rozšířit se do dalších částí regionu, roste, stejně jako riziko, že by se USA mohly přímo zapojit do války na více frontách.

Americká podpora Izraele v Gaze nejenže zastínila zbytek Bidenova zahraničněpolitického programu, ale také spojila USA s nevybíravou bombardovací kampaní a tvrdou blokádou, která uvrhla statisíce palestinských civilistů do hladovění. Bidenova administrativa nejenže spálila zbytky důvěryhodnosti Washingtonu v oblasti lidských práv a mezinárodního práva, ale také úzce spojila USA s válečnými zločiny páchanými na palestinských civilistech.

 

Škody na americké pověsti jsou již značné a destrukce amerických zájmů na Blízkém východě i mimo něj budou v dlouhodobém horizontu pravděpodobně značné.

Neúspěch Bidenova vlastního programu je nepopiratelný. Největší diplomatická iniciativa administrativy v roce 2023 - neuvážená snaha o normalizaci saúdsko-izraelských vztahů - se zadrhla, když válka v Gaze ukázala, že chápání regionu ze strany Bílého domu je zásadně chybné. Poté, co americká vláda uvěřila falešnému předpokladu, že normalizační dohody mezi Izraelem a arabskými klienty zprostředkované Spojenými státy region stabilizují, nedokázala rozpoznat, jak špatně se situace v okupované Palestině vyvíjí.

Stejně jako jeho předchůdci neudělal Biden nic pro to, aby udržel Netanjahuovu koaliční vládu na uzdě, když pokračovala v plíživé anexi Západního břehu Jordánu. V domnění, že Palestince lze bezpečně odsunout na vedlejší kolej a že jejich stížnosti lze ignorovat, se administrativa snažila zjistit, jaké pobídky by bylo třeba použít, aby Mohamed bin Salmán podpořil normalizaci mezi Rijádem a Tel Avivem. Pokud by se jim to podařilo, znamenalo by to pro Spojené státy další bezpečnostní závazek, takže je jen dobře, že tato strategie ztroskotala.

Není jasné, nakolik tlak na saúdskou normalizaci přispěl k rozhodnutí Hamásu zaútočit, ale pro Spojené státy zjevně nebylo užitečné plýtvat tolika silami na úsilí zlákat Saúdy k dohodě, zatímco napětí mezi Izraelem a Palestinci bylo těsně před explozí. Nechvalně proslulá věta poradce pro národní bezpečnost Jakea Sullivana pronesená krátce před začátkem války o tom, že v regionu je klidněji než po desetiletí, odrážela skutečnost, jak moc Bílý dům uvěřil svým vlastním tiskovým zprávám.

Podpora války stála Spojené státy mnoho dobré vůle v zemích globálního Jihu a tvrdohlavý odpor administrativy vůči příměří způsobil, že Spojené státy se v OSN ocitly v tak hluboké izolaci, jako nikdy předtím v žádné důležité otázce. Bílý dům dříve zdůrazňoval význam soupeření o vliv s ostatními velmocemi v Africe, Latinské Americe a Asii, ale zdá se, že svým tvrdým postojem ke Gaze promarnil většinu všech dosažených úspěchů.

Americká podpora války na Ukrajině byla podkopána podporou války v Gaze dvěma způsoby. Zaprvé odvedla pozornost a zdroje USA od Ukrajiny, protože USA se opět zaměřily na Blízký východ. Rovněž se tím zesměšnila rétorika Bidenovy vlády na podporu Ukrajiny. Spojené státy strávily větší část dvou let vychvalováním významu mezinárodního práva, aby shromáždily podporu pro Ukrajinu, a pak ukázaly, že USA nekladou na své vlastní klienty a partnery stejné nároky, jaké očekávají od jiných států.

Bidenova letošní bilance nebyla úplně špatná. Pozitivní je, že USA ke konci roku dosáhly mírného pokroku ve stabilizaci vztahů s Čínou po měsících zhoršování vztahů v důsledku únorového incidentu s údajným špionážním balónem. V létě došlo k malému diplomatickému průlomu ve vztazích s Íránem, který vedl k propuštění pěti Američanů, které íránská vláda neprávem zadržovala. Bohužel pak administrativa ustoupila od uvolnění íránských finančních prostředků, které byly zmrazeny v rámci sankcí "maximálního tlaku".

Vláda také nedávno zajistila další dohodu o propuštění vězňů s venezuelskou vládou. I když se jedná o pozitivní výsledky, nejsou nijak převratné.

Bidenova administrativa měla větší úspěch ve spolupráci se zavedenými spojenci. Dále rozvíjela dohodu o sdílení technologií AUKUS s Austrálií a Velkou Británií a využila dočasného zlepšení vztahů mezi Jižní Koreou a Japonskem k posílení vazeb s oběma zeměmi.

Ještě více než v předchozích letech byla zahraniční politika Bidenovy vlády v roce 2023 definována přílišným spoléháním na vojenskou sílu a nedostatečným úsilím věnovaným diplomatické angažovanosti. To může být jedním z důvodů, proč veřejnost nyní Bidenovo vedení zahraniční politiky široce neschvaluje. Jak ve vlastním zájmu, tak v zájmu USA musí prezident v roce 2024 provést zásadní změny kurzu v Gaze i v celkovém přístupu ke světu.

 

Celý text v anglickém originále ZDE