Izraelská strategie v Gaze: Vytvořit fakta na místě, která nepůjde zvrátit

3. 1. 2024

 
Tento přístup - vytvoření reality, kterou je prakticky nemožné zvrátit - použil Izrael v 70. letech 20. století při rychlé výstavbě osad na palestinském území, které byly podle mezinárodního práva všeobecně uznávány jako nezákonné. Ani tehdy však tato strategie nebyla nová. Již léta před založením státu Izrael v roce 1948 se do Palestiny hrnuli sionističtí osadníci a zakládali malé komuny neboli kibucy. Tyto osady přispěly k vytvoření trvalých fyzických vazeb k zemi.

Poté, co Izrael v roce 1967 porazil arabské armády, převzal kontrolu nad rozsáhlými oblastmi od egyptského Sinaje po syrské Golanské výšiny. V následujících letech se mezinárodní společenství sjednotilo na uznání "nepřípustnosti získávání území válkou". Izrael měl však jiné představy. Ačkoli Egypt později získal svou zemi zpět v mírové smlouvě, Izrael zahájil kampaň na upevnění své kontroly nad Palestinou a syrskými Golany vytvořením nových skutečností na místě, které měly znemožnit jakékoli vyjednané řešení, jakoukoli alternativu k plné izraelské svrchovanosti.

Mezi lety 1967 a 2017 Izrael vybudoval více než 270 osad a předsunutých stanovišť na celém Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě, čímž rozčlenil území, které by sloužilo jako jádro budoucího palestinského státu, na izolované ostrovy. Dnes žije v neustále se rozšiřující síti izraelských osad více než 700 000 osadníků, což zajišťuje, že i kdyby se podařil zázrak a vznikl palestinský stát v hranicích z roku 1967, byl by beznadějně roztříštěný a fakticky neovladatelný.

Nezáleželo na tom, že tyto osady byly mezinárodním společenstvím jednomyslně považovány za nelegální podle mezinárodního práva. Nezáleželo ani na tom, že dokonce i USA, nejsilnější podporovatel a mecenáš Izraele, považovaly expanzivní osadnickou politiku za překážku míru. Důležité bylo, že tam byly - fyzické projevy izraelské osadnické koloniální expanze.

Zatímco Palestinci opírali své legitimní nároky na půdu o domorodé obyvatelstvo, mezinárodní právo, dokonce i o vlastnické doklady, Izrael mohl ukázat na fyzickou přítomnost izraelských osad a osadníků, pokrčit rameny a říci: "Tak to teď je." To se však nestalo. Mezinárodní společenství, které nemá chuť ani možnost zasáhnout, by bylo fakticky nuceno zpětně uznat izraelskou zkonstruovanou realitu.

Ještě před novým izraelským útokem byla infrastruktura Gazy ochromena více než 16 let trvající dusivou izraelskou blokádou. Více než 85 % z 2,3 milionu obyvatel Gazy bylo vnitřně vysídleno a v rámci Gazy není žádné bezpečné místo, kam by mohli uprchnout. Pokud by izraelský útok skončil dnes, analytici odhadují, že více než 50 % obydlí v Gaze již bylo vážně poškozeno nebo zničeno. A Izrael údajně plánuje zaplavit síť tunelů Hamásu mořskou vodou, což hrozí trvalým znečištěním půdy v Gaze, kontaminací vodonosných vrstev a ještě větším kolapsem infrastruktury.

Co se stane se statisíci, ne-li miliony obyvatel Gazy po tomto zničení? Izrael samozřejmě novou vlnu uprchlíků, kterou vytvoří, nepohltí. Jejich osud bude svěřen do rukou sousedních arabských států a mezinárodního dárcovského společenství.

Arabští představitelé, od egyptského prezidenta Abdela Fattáha Sísího až po jordánského krále Abdulláha, dali jasně najevo, že masové vysídlování Palestinců z Gazy je "červenou linií". Dokonce i Bidenova administrativa, která dala Izraeli carte blanche k decimování Gazy, nedávno uvedla, že Izrael se musí snažit zabránit "dalšímu významnému vysídlování" palestinských civilistů. Nikdo však nepoužívá páky, aby Izrael odradil od vytváření podmínek, které tento údajně nepřijatelný výsledek učiní nevyhnutelným.

V tom spočívá hrozba izraelské strategie "faktů na místě". Izraelští představitelé v průběhu let dosáhli svých expanzivních cílů tím, že postupně, ale vytrvale prováděli praktiky, které mezinárodní společenství všeobecně zavrhuje a které jsou podle mezinárodního práva nezákonné. Na Západním břehu Jordánu by etnické vyčištění všech Palestinců najednou pravděpodobně vyvolalo regionální a možná i mezinárodní intervenci, ale postupné zabírání půdy výstavbou osad jako tvrdohlavých faktů na místě dosáhne stejného cíle s menší zpětnou vazbou.

Stejně tak Izrael nepotřebuje vyvraždit všechny obyvatele Gazy najednou. Stačí, aby zajistil, že pásmo Gazy bude neobyvatelné, a zbytek bude následovat. Izrael může opět pokrčit rameny a poukázat na nezvratnou realitu, kterou sám vytvořil.

Nemusí to však skončit tímto způsobem. Mezinárodní společenství v čele s USA by mohlo odhodit fasádu bezmocnosti a využít svých rozsáhlých ekonomických a diplomatických nástrojů, aby dalo Izraeli jasně najevo, že masové vysídlování Palestinců je nepřijatelné a že obyvatelé Gazy musí mít možnost vrátit se do svých domovů. Pokud Izrael nezasáhne hned, bude postupovat stejně jako na Západním břehu Jordánu, systematicky ničit životaschopnost všech alternativních řešení a zajistí další Nakbu historických rozměrů.

 
Zdroj v angličtině ZDE