Americké politické spektrum netvoří přímku

5. 6. 2024

čas čtení 12 minut
Esej nositele Nobelovy ceny za ekonomii F. A. Hayeka "Proč nejsem konzervativcem" je povinnou četbou pro každého, kdo chce pochopit, jak byl liberalismus tradičně definován v osvícenské politické tradici a jak se tento termín začal ve Spojených státech používat poněkud odlišným způsobem. Zjednodušeně: Liberalismus je politická filozofie, která se soustředí na práva jednotlivce a rovnost, právní stát, demokracii a volnotržní ekonomiku. Existuje mnoho odnoží liberalismu, které zdůrazňují tyto složky v různých poměrech, od libertariánštějších variant až po jiné, které vidí mnohem větší roli vlády, píše Nate Silver.

V Evropě liberalismus vznikl v opozici ke konzervativnější společenské hierarchii – obvykle feudálním monarchiím podporovaným neuvěřitelně mocnými církvemi. Pokud jste se tedy dívali směrem k Evropě, dávalo smysl uvažovat o liberalismu jako o symbolu změny. Jak však Hayek zdůrazňuje, Spojené státy byly založeny na liberálních, osvícenských myšlenkách. Odvolávání se na klasický liberalismus je tedy v jistém smyslu odvoláváním na americkou tradici. Nicméně levicoví "američtí radikálové a socialisté" se začali nazývat "liberály", protože se chtěli odklonit od těchto tradic, napsal Hayek. Ve Spojených státech jsme se tak ocitli v matoucí situaci, kdy slovo "liberální" může být buď synonymem pro "levicový", nebo může odkazovat na liberalismus evropského stylu.

Mainstreamová média téměř vždy používají první definici ("liberální" znamená levicová). Podle Hayekova názoru – a mého – bychom se však měli vrátit k původní definici liberalismu. Je to proto, že liberalismus popisuje něco osobitého. Nestačí pohlížet na liberalismus jako na cosi na půli cesty mezi socialismem a konzervatismem, domníval se Hayek, protože se od obou v důležitých ohledech liší, jmenovitě ve vyzvedávání práv jednotlivce a podezřívavosti vůči centrální autoritě. Místo toho si představoval trojúhelník, se socialismem a konzervatismem jako dvěma vrcholy a liberalismem ve třetím rohu.

V letech následujících po pádu Sovětského svazu se rozlišování mezi "socialismem" a "liberalismem" postupně stávalo méně potřebným. Místo toho se konotace slova "socialismus" posunula od "něčeho sousedícího s komunismem" k "zemím jako Švédsko s vysokými daněmi, bezplatnou zdravotní péčí a vkusným nábytkem". Pokud jste umírněný liberál jako já, pak demokratický socialismus ve švédském stylu může být poněkud nalevo od vašeho ideálního bodu. Ale stále je v přijatelném rozsahu výsledků – zejména proto, že Švédsko je kanonicky individualistická, kulturně liberální a WEIRD země.

Účelem této eseje je však ukázat, že socialismus má nyní důstojného nástupce v hayekovském trojúhelníku – to, co pro účely této eseje nazvu levičáctví sociální spravedlnosti (SJL), ale běžněji se o něm mluví jako o "wokeismu".

Wokeismus a klasický liberalismus nejsou příliš slučitelné

Zastánci SJL obvykle nemají rádi variace termínu "woke", ale problém je v tom, že se jim nelíbí téměř žádný jiný termín. A pro tuto ideologii potřebujeme nějaký termín, protože zahrnuje několik charakteristických rysů, které ji odlišují jak od liberalismu, tak od tradičního, socialisty ovlivněného levičáctví. Zejména se SJL mnohem méně zajímá o materiální postavení dělnické třídy nebo o třídu obecně. Místo toho se zabývá identitou – zejména kategoriemi identity zahrnujícími rasu, pohlaví a sexualitu, ale někdy také mnoha dalšími, jako součást jakéhosi intersekcionálního kaleidoskopu. Zaměření na identitu není jediným charakteristickým rysem SJL, ale je jeho jádrem.

SJL a liberálové mají některé společné zájmy. Oba jsou tábory "kulturně liberální" v otázkách, jako jsou potraty a sňatky homosexuálů. A oba pohrdají Donaldem Trumpem a MAGA verzí Republikánské strany. Ale řekl bych, že jsme dosáhli bodu, kdy se neshodnou přinejmenším v tolika ohledech, v kolika se shodnou. Zde je několik dimenzí konfliktu:

Zaměření SJL na skupinovou identitu ostře kontrastuje s individualismem liberalismu.

SJL, stejně jako jiné kritické teorie, které vzešly z marxistické tradice, má tendenci být totalizující. Celá myšlenka systémového rasismu například spočívá v tom, že celý systém je zmanipulován tak, aby utlačoval nebělochy. Liberalismus je méně totalizující. Částečně je tomu tak proto, že se jedná o zakořeněný status quo a tak mu často dobře slouží postupné změny. Ale je tomu tak také proto, že liberalismus je díky svému zaměření na demokracii ze své podstaty pluralistický.

SJL se svými akademickými kořeny se často odvolává na autoritu a odbornost, na rozdíl od toho, aby svěřila jednotlivcům, aby činili svá vlastní rozhodnutí a podstupovali vlastní rizika. To je komplikovaná osa konfliktu, protože jistě existují technokratické proudy liberalismu, zatímco stejně jako Hayek mám sklon vidět experty a centrální plánovače jako náchylné k chybám a místo toho preferuji decentralizovanější mechanismy (např. trhy, hlasování, zjevné preference) pro rozhodování.

A konečně, SJL má radikálně omezenější pohled na svobodu projevu než liberalismus, pro který je svoboda projevu posvátným principem. Nesnášenlivost SJL vůči projevům, které by mohly být škodlivé, nenávistné nebo které by mohly šířit "dezinformace", však nabrala na síle. Je to převládající názor mezi vysokoškolskými studenty a stává se populárnějším v určitých koutech médií a dokonce i mezi mnoha mainstreamovými demokraty.

7. říjen: Polarizovaní liberálové a levice

Od teroristických útoků Hamásu ze 7. října a následné izraelské invaze do Gazy jsem občas slyšel lidi vyjadřovat překvapení nad tím, že jiní lidé, které znali (ať už ve skutečném životě nebo na sociálních sítích), se ukázali být více proizraelští nebo propalestinští, než si mysleli. Pro mě to bylo téměř naopak: Reakce byly vysoce předvídatelné. Levičáci mají sklon stavět se na palestinskou stranu a liberálové na izraelskou. Myslím, že to pro mě bylo snazší, protože jsem byl dlouho citlivý na rozdíl mezi levičáky a liberály. Kromě toho mají tyto názory tendenci korelovat s dalšími otázkami, které rozdělují liberály a levičáky, jako je svoboda projevu a dokonce i COVIDová omezení.

Proč tomu tak je? V jistém smyslu by to tak možná nemělo být – mělo by existovat více heterodoxních proizraelských levičáků a heterodoxních propalestinských liberálních centristů. Z pohledu liberála, zejména z pohledu židovského liberála – což je můj pohled – je snadné pochopit, proč byl 7. říjen tak rozdělující.

SJL má propracovanou matici rasových a identitárních kategorií, do nichž židovství vždy nešikovně zapadalo. Židovství je etnikum i náboženství. Židé ve Spojených státech jsou poměrně úspěšní navzdory extrémně vysokému historickému výskytu antisemitismu, samozřejmě včetně holokaustu. Mezitím je tu rozdíl mezi židovským národem a izraelským státem. A rasa a etnicita v Izraeli jsou komplikované; mnoho izraelských Židů jsou Mizrachim, což znamená, že mají předky spíše z Blízkého východu než z Evropy. Židovství je tedy okrajovým případem, který způsobuje, že celá architektura politiky identity vypadá tak trochu pochybně, máme-li být upřímní.

Jaká tedy byla reakce SJL po antisemitském teroristickém útoku, při kterém zahynulo tolik Židů? No, sympatie tam rozhodně moc nebyly. Místo toho přiměli harvardské studenty, aby bránili Hamás. Zaznamenali jsme lidi, kteří strhávají portréty rukojmích, věší palestinské vlajky na menory a průzkumy veřejného mínění ukazují alarmující nárůst popírání holokaustu mezi mladými lidmi.

Když liberální Židé nezískali žádné sympatie SJL, možná bychom se alespoň dočkali nějakého přehodnocení neliberálních postojů SJL? Víte, rektoři univerzit říkají: Ano, máte pravdu, svět je ve skutečnosti komplikované místo a pravděpodobně to byl špatný nápad rozdělit lidi do 16 intersekcionálních kategorií utlačovaných a utlačovatelů, dobra a zla, a teď, když o tom přemýšlím, dokonce vidím, jak by to mohlo přispět k antisemitské nenávisti – omlouvám se za to všechno!

Ne, to taky ne. Namísto toho byl Židům nabídnut kompromis – neochotně na každém kroku – že bychom mohli mít mírně vyšší skóre v tabulce DEI a že univerzity zakročí proti propalestinským projevům. Jako liberální Žid nic z toho nechci, protože to jen upevňuje pohled SJL na svět.

Co se mě týče, jsem dobrý v oddělování, takže intenzivní hněv, který cítím kvůli některým z těchto věcí, se nepromítá do toho, že bych měl nějaký zvlášť radikální názor na to, co by se vlastně mělo na Blízkém východě dělat, nebo když na to přijde, na to, koho plánuji volit za prezidenta. Ale všechno to bylo neuvěřitelně polarizující. Mnoho lidí se radikalizuje. Určitě to budou jak Židé, tak muslimové, a to způsobem, který Joe Bidenovi ztíží život.

Ale také se obávám, že rostoucí počet liberálů a) jasněji řekne, že patří k jinému politickému kmeni než SJL, a dokonce b) bude považovat SJL za stejně špatné jako konzervativce. A to bude fungovat oběma směry; někteří SJL budou považovat liberály za stejně špatné jako konzervativce – natolik, že by mohli být dokonce ochotni odepřít hlas Bidenovi. To vše je dost špatné pro progresivní koalici liberálů a levice, která čtyřikrát za sebou vyhrála prezidentské volby.

Možná, že progresivní koalice bude mít štěstí, protože konzervatismus s příchutí MAGA zůstává tak nepřitažlivou alternativou pro lidi mimo nejtrumpovštějších 30 procent země. Liberálové i SJL však mohou narazit na pokušení: Například liberálové budou v pokušení ohledně slibů MAGA zrušit DEI na akademické půdě, i když konzervativci jsou také dost hrozní v ochraně akademických svobod. Jedním z Hayekových bodů bylo, že socialisté a konzervativci sdílejí toleranci, ne-li dokonce úctu k autoritářství. SJL a MAGA by se tam také mohly spojit. SJL se již odklonila od liberální tradice, kdy lidé spoléhali na svá vlastní rozhodnutí – vzpomeňte si na od té doby potopenou Radu pro správu dezinformací nebo drakonická COVIDová omezení na univerzitních kampusech. Pokud příští rok vyhraje Trump, tato tendence se ještě zhorší a SJL se mohou otevřeněji ptát, zda demokracie vůbec funguje.

Staré pravolevé koalice jsou už dlouho pod tlakem, protože Amerika se odklání od materialistické politiky k politice kulturní křivdy. Nejzřetelnějším projevem toho je intenzivní polarizace založená na dosaženém vzdělání (čím více let školní docházky, tím je pravděpodobnější, že budete volit demokraty). Pokud však budou vysoké školy a myšlenky s nimi spojené stále více nepopulární, nejsem si jistý, co bude dál.

Z krátkodobého hlediska to může být pro konzervativce vynikající zpráva – většina voličů nemá vysokoškolské vzdělání a dokonce i vysokoškolsky vzdělaní liberálové stále častěji začínají považovat myšlenky SJL za krkolomné a nepřitažlivé. Z dlouhodobého hlediska, až bude hněv nad 7. říjnem a pandemickou érou slábnout, budou muset konzervativci nabídnout přitažlivější alternativu, protože současná verze Republikánské strany se hlásí k mnoha vlastním vysoce nepopulárním myšlenkám a republikánské primárky mohou spolehlivě vyhrát jen ti nejvíce polarizující republikáni s největším odporem MAGA. Posledních 20 let americké politiky bylo většinou charakterizováno stabilitou: Volební mapa roku 2020 se příliš nelišila od mapy roku 2000. Pokud se progresivní koalice rozpadá, příštích 20 let by mohlo být mnohem fluidnějších.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3260

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2024