John Rawls a smrt západního marxismu

30. 8. 2024

Většina této práce byla prováděna pod praporem "analytického marxismu" (aka "marxismu bez keců"), po vydání knihy Geralda Cohena Karl Marx's Theory of History: A Defence (a jeho následném povýšení na Chicheleho profesuru sociální a politické filozofie v Oxfordu). V Německu zase neuvěřitelně kompaktní Legitimationsprobleme im Spätkapitalismus Jürgena Habermase sliboval, že oživí Marxovu analýzu kapitalistických krizí jazykem současné teorie systémů. Byla to vzrušující doba pro mladé radikály. Člověk by mohl bez nadsázky říci, že mnozí z nejchytřejších a nejdůležitějších lidí pracujících v politické filozofii byli marxisté nějakého druhu.

Co se tedy stalo se vším tím vřením a vzrušením, se všemi těmi mocnými teoriemi, které vznikaly pod praporem západního marxismu? Je to ta nejzatracenější věc, ale všichni ti chytří, důležití marxisté a neomarxisté, kteří dělali všechnu tu mocnou práci, se stali liberály. Každý z teoretiků v jádru hnutí analytického marxismu – nejen Cohen, ale i Philippe van Parijs, John Roemer, Allen Buchanan a Jon Elster – stejně jako dědicové Frankfurtské školy jako Habermas, nakonec přijali nějakou variantu názoru, který vešel ve známost jako "liberální rovnostářství". Samozřejmě, že se nejednalo o kapitulaci před staromódním "klasickým liberalismem" 19. století, bylo to spíše zběhnutí ke stylu moderního liberalismu, který našel své kanonické vyjádření v díle Johna Rawlse.

Pokud by někdo měl chuť vyjádřit tuto věc polemicky, mohl by říci, že marxisté "bez keců" poté, co odstranili všechny kecy z marxismu, objevili, že nezůstalo nic jiného než liberalismus. To však není tak docela pravda, protože ve skutečnosti zjistili, že nový, modernizovaný, oživený liberalismus prosazovaný Rawlsem byl jak expresivně, tak rétoricky lepší než rekonstruovaný marxismus, který se snažili hájit. A tak změnili loajalitu (někdy s fanfárami, častěji bez nich).

Někdy učím seminární kurz, ve kterém čteme všechny tři knihy, které Rawls publikoval během svého života. Vždy začínám tím, že studenty upozorňuji, že největší výzvou při čtení Rawlsova díla je zjistit, proč je tak důležité – protože se zdá neuvěřitelně nudné (normie, basic atd.). Mým nejlepším návrhem pro překonání této výzvy při čtení Teorie spravedlnosti je jít do ní s myšlenkou "toto je kniha, která zabila západní marxismus" a pak se zaměřit na to, jak se jí to podařilo. (Skutečnost, že Rawls Marxe nikdy přímo nekritizoval, přidává na záhadě.)

Abych tento dlouhý příběh zkrátil, musíme začít s nejdůležitější částí nesmyslů v tradičním marxismu. Marx vždy trval na tom, že hlavní rozdíl mezi jeho názorem a názorem "utopických socialistů" spočívá v tom, že se nezabývá žádnou morální kritikou kapitalistického systému, ani netvrdí, že kapitalismus je nespravedlivý. Pouze předpovídal pád kapitalistického systému, založený na svém vědeckém chápání zákonů historického vývoje. Takže například jeho použití termínu "vykořisťování" nemělo za cíl naznačit nějaký druh morálního odsouzení, byl to pouze technický termín používaný k popisu vysávání nadhodnoty z práce.

To byla zjevná blbost – opravdu, na různých místech, kde Marx toto tvrdí, to zní, jako by si byl, jak Britové rádi říkají, "taking the piss" (přibližně: dělal bžundu). Nicméně raní marxisté (a marxisté-leninisté) považovali toto tvrzení za užitečné pro sebe, aby se vyhnuli určitým sporům, do kterých se nechtěli dostat. V průběhu 20. století se však toto tvrzení stávalo stále méně užitečným, protože vyhlídky na kolaps kapitalismu se začaly zdát stále vzdálenější. Nejdůležitější bylo, že dělníci se nestali "zbídačenými", jak Marx předpovídal, ale spíše zažili robustní růst mezd, takže na začátku 70. let 20. století nebylo nikomu zřejmé, že by dělníci měli vlastní zájem podporovat socialistickou revoluci.

V té době si také většina marxistů uvědomila, že potřebují morální kritiku kapitalismu, protože celý ten úhel pohledu "předpovídání pádu" se v podstatě přežil. Takže nesmysl číslo jedna, který byl očištěn na úplně prvním setkání marxistické skupiny bez keců, bylo tvrzení, že marxismus se obejde bez normativní kritiky kapitalismu. Jedním z úkolů, které si skupina stanovila, proto bylo nabídnout analýzu a obhajobu takové morální kritiky. Očividným místem, kde začít, byl koncept vykořisťování. Rozhodli se tedy odpovědět na řadu otázek: Co je to vykořisťování? Proč je nespravedlivé? Vykořisťuje kapitalismus nutně dělníky? Jak by vypadal nevykořisťovatelský ekonomický systém?

Postupem času se však ukázalo, že každý pokus o odpověď na tyto otázky narážel na obrovské problémy. Bylo by možné napsat celou knihu, která by vysvětlila proč, ale stačí říci, že několik největších filozofických mozků té generace se do tohoto problému pustilo a žádný z nich nebyl schopen vytvořit soudržnou kritiku kapitalismu, která by brala vykořisťování jako svůj normativní základ. (Pro přístupný souhrn těchto snah viz van Parijs, "Co (pokud vůbec něco) je na kapitalismu vnitřně špatného?") Pro mě bylo přelomovou událostí vydání Roemerovy Obecné teorie vykořisťování a třídy. Naproti tomu u Cohena byly problémy způsobeny Robertem Nozickem – a protože Cohenův příběh je zábavnější, zaměřím se na něj.

Nejpřirozenějším způsobem, jak specifikovat špatnost vykořisťování, je říci, že dělníci mají nárok na plody své práce, a pokud tedy dostanou něco menšího než toto, je s nimi zacházeno nespravedlivě. (To je důvod, proč jsou marxisté oddáni pracovní teorii hodnoty – protože díky ní se toto normativní tvrzení zdá intuitivně přirozené a přesvědčivé.) Ale jak poznamenal Nozick, pokud je to váš názor, pak si opravdu nemůžete stěžovat na určité ekonomické nerovnosti, jako jsou ty, které vznikají, když jedinci se vzácným přirozeným talentem jsou schopni požadovat enormní ekonomickou rentu za své výkony (to je slavný argument "Wilta Chamberlaina" v Anarchii, státu a utopii). Navíc zdanění jakékoli části tohoto příjmu vypadá hodně jako vykořisťování.

Tento argument byl Cohenovi krajně nepříjemný, protože představoval přímou výzvu normativním základům marxismu jako kritiky vykořisťování. Větší část desetiletí strávil v mukách a napsal celé dvě knihy, ve kterých se snažil přijít na odpověď na Nozicka, ale žádná z nich nebyla nijak zvlášť přesvědčivá. Pak se jednoho dne (jak vypráví) rozhodl opustit Oxford a strávit nějaký čas na Harvardu. Po příjezdu do Ameriky zjistil, že žádný z jeho kolegů levicových politických filozofů si kvůli Nozickovým argumentům vůbec nedělá hlavu. Proč? Protože byli rovnostáři. Nestarali se ani o sebevlastnictví, ani o vykořisťování, a tak jednoduše odmítli premisy Nozickova argumentu. (Na rozdíl od Cohenových rozsáhlých snah je Rawlsova odpověď na argument Wilta Chamberlaina méně než dvě stránky dlouhá a docela přesvědčivá.)

To pro Cohena vytvořilo něco jako okamžik "cesty do Damašku". Donutilo ho to položit si základní otázku: Co se mi na kapitalismu nelíbí nejvíc? Je to tím, že podle nějakého (stále tajuplnějšího) vzorce ne každý dostává zaplaceno plnou hodnotu toho, co vyprodukuje? Nebo je to tím, že někteří lidé žijí v chudobě, nemohou si dovolit to nejnutnější k důstojnému životu, uprostřed společnosti přetékající bohatstvím? Nozick ukázal, že vyřešení problému zneužití nemusí vyřešit problém nerovnosti. (Roemer to ve skutečnosti dokazuje důrazněji, když konstruuje modelovou ekonomiku, v níž chudí systematicky vykořisťují bohaté a přesto zůstávají chudí.) Takže člověk je skutečně nucen vybrat si, na které chybě v systému mu záleží nejvíce.

Proč Cohenovi američtí kolegové tak rychle přijali rovnostářství? Protože to byli rawlsovci. To, co Rawls poskytl svou snahou "zobecnit a přenést na vyšší úroveň abstrakce známou teorii společenské smlouvy", byl přirozený způsob, jak odvodit závazek k rovnosti jako normativnímu principu řídícímu základní instituce společnosti. Rawlsovství tedy poskytlo frustrovaným marxistům příležitost rozetnout gordický uzel tím, že jim poskytlo normativní rámec, v němž mohli přímo formulovat svou kritiku kapitalismu a zaměřovat se na části, které považovali za nejproblematičtější, aniž by museli jakkoli zabřednout do složitého aparátu marxistické teorie.

To vedlo Cohena k uvědomění, že když došlo na lámání chleba, záleželo mu více na nerovnosti než na vykořisťování, protože to, jak se k sobě navzájem chováme jako lidské bytosti, je zásadně důležitější než naše právo vlastnit každý kousek věci, kterou vytvoříme. A tak změnil základy a stal se rovnostářem (a – i když by toto označení nenáviděl – liberálem).

Takže dnes, když přijdou děti jako Freddie deBoer a trvají na tom, že "marxismus není rovnostářská filozofie", souhlasně pokyvuji hlavou, ale chci odpovědět: "Ano! Proto už nikdo není marxista." Znovu chci zdůraznit, že několik z největších mozků politické filozofie 20. století strávilo větší část dvou desetiletí prací v solných dolech marxistické teorie, pokoušejíc se o to, aby kritika kapitalistického "vykořisťování" fungovala, a každý z nich to vzdal a stal se rovnostářem. To by přece mělo něco znamenat! Každopádně mě nemusí brát za slovo, knihovna je plná knih.

Je ovšem trochu přehnané říci, že marxistou už nikdo není. Někteří lidé tuto zprávu dosud neobdrželi. Existují také "levicoví libertariáni", kteří jsou zbytkem akademického marxismu 20. století (jsou to lidé, kteří lpí na nároku na sebevlastnictví, zatímco se snaží blokovat antirovnostářské závěry, které z něj Nozick odvodil). V poslední době se také objevuje miniaturní trend "neorepublikánských" marxistů, ale ti jsou v podstatě jen liberálové, kteří místo toho, aby se odvolávali na Rawlsovo rovnostářství, chtějí se při rekonstrukci marxismu spoléhat na normu "nedominance" Philipa Pettita (kterou považuji jen za další příchuť liberalismu).

Kromě toho je však kolaps akademického marxismu – jako souboru normativně motivované sociální kritiky – dovršen. Odtud pramení základní neserióznost současného marxismu ve veřejném diskursu. Populární marxismus (spolu s jistým druhem gramsciánského nebo "kulturního" marxismu, který najdeme na katedrách kritických studií) se stal náboženstvím bez teologie. Dokážu pochopit, proč se někteří lidé mohou zdráhat číst seriózní marxistickou teorii, pokud je hlavním výsledkem to, že z vás udělá liberála, ale pokud je alternativou styl agresivní stupidity, kterou najdete v časopise Jacobin (tj. "Budu mluvit jako marxista, i když nic z toho nedává žádný smysl, protože mě nemůžete zastavit!"), pak mi to přijde jako cena, kterou stojí za to zaplatit.

Někteří lidé si bohužel těchto trendů nevšimli, protože neexistoval žádný bod, ve kterém by někdo "vyvrátil" marxismus. Seriózní myslitelé se od něj většinou jen pomalu odklonili, stejně jako se hosté na večírku ztrácejí z obývacího pokoje do kuchyně, kde je konverzace živější. V tomto případě se konverzace, ke které se přiklonili, týkala rawlsovství. Tak skončil Rawls triumfem nad marxismem – tím, že ho učinil zbytečným, takže nikdo už nemusel být marxistou.

Rawlsovci jsou mimochodem opravdu špatní ve vysvětlování čehokoli z uvedeného, takže jsem si myslel, že bych to mohl zkusit.

Zdroj v angličtině: ZDE