STÁVKA - tvrdá, radikální - se stává jedinou možností dlouhodobě ztracené sebeúcty velké skupiny obyvatel

30. 8. 2024 / Pavel Veleman

 

Přitom sociální pracovnice a úřednice třeba na Úřadech práce nebo nasociálních odborech doslova chrání politiky vlastním tělem před hněvem stále se zvětšující prekarizované třídy.

A výsledkem je pouťové srdce od Jurečky, Krištofa nebo Trpkoše. Tož s dovolením “n….t”, milé političky a politici. Přece zákonem nám dané povinnosti - určujete právě Vy!

• A tak nakonec na úkor svého zdraví zakrýváme strašidelný stav v sociální oblasti. Systém by již dávno zkolaboval a snad by to i bylo dobře. Alespoň by se viděla skutečná pravda.

Politici, kteří řídí ministerstvo práce a sociálních věcí, mají díky naší úloze užitečných idiotů klid na svoji práci - hlídat si své kšefty a dokonce v poslední době překódovat debatu o sociální bezmoci sociálních pracovníků bez účinných nástrojů politické pomoci k řešení velmi zlé situaci našich klientů. Obracejí pozornost veřejnosti k svým digitalizovaným hračkám, které pomáhají vytvářet jejich lživý politický PR k laické veřejnosti.

Kde se bere ta neskutečná pasivita v nás, když si necháme doslova s…t na hlavu? Té velké části společnosti, která žije z platů nebo ze mzdy, se za čtyři roky smrskla výplata o více než čtvrtinu reálné hodnoty a země s “bilionovými rozpočty” najednou nenajde “drobné” čtyři miliardy na nahrazení alespoň maličké kompenzace ve výši kolem deseti procent platu. A my zase nic, púřijímáme další facky a vyléváme si svoji frustraci hádkami mezi sebou, případně seřveme klienty.

A tak roste další generace občanů, navždy uštknutí strachem z protestu, předáváme si tuto zbabělost z generace na generaci.

A tak českými domovy stále zní skoro po staletí stále stejné věty/fráze: Na to jsme malí páni”, “Koho chleba jíš, toho píseň zpívej”, “Stávka nic nezmění, bude jen chaos.” “Hlavou zeď neprorazíš.” Nakonec vyhodí jenom Tebe a nikdo se Tě nezastane….”

Stejně jako v roce 1970, 1977, 1985, 1989, 1997, 2000, 2008, 2012, 2020 …- zaznívá opět v českých domácnostech věty těch věčných obhajovatelů klidu na práci: “Je potřeba být realisty a vidět, že odporem se ničeho nedosáhne”.

Společenská diskuse je absolutně vychýlená od podstaty problémů této země (vše v zajetí primitivních účetních, kteří šíbrují v utajení rozpočtem tak, aby vzbudili dojem úspor a byli chválení svojí bublinou mediálních, ekonomických, bankovních lobbistických skupin, které už ani nepředstírají, že jsou nestranné.

Tolik potřebná změna v nastavení ekonomiky je vytěsněná již desítky let údajnou nutností konsolidace veřejných financí, kterou straší již tak vystresované občany vlastně úplně ze všeho.

To lživé strašení jakýmsi stálým bankrotem této země - je vlastně úplně stejné ve výsledku - jako když Okamura lepí xenofobní a rasistické plakáty. A pan Turek tvrdí, že rodině vezmou auta….

Zde si dovolím ve své úvaze opět velmi vyhrocené srovnání pro český společenský a politický mainstream. Tyto mé úvahy však opravdu překračují obvyklé mechanismy jakýchsi tvrdých, ustálených, politologických argumentů.

Sociální práce v mojí osobě možná ještě více podpořila zbavení se veškerých ideologických schémat a nutí mne - pokusit se obnažit pravdu žití chvíle, kterou opravdu žijeme, obnažit na kost opravdovou tvář reality života teď a tady a zbavit se jednou provždy věčné ideologické/politické pohádky, naivní důvěry v příslib lepší budoucnosti a obnažit tvář chování skupiny lidí nebo jedince v surové pravdě (bez)dějinnosti, která si je tak ve výsledku podobná a dlouhodobé změny většinového chování jsou vlastně nepatrné.

A tak se ptám - v čem byla vlastně jiná politická demagogie normalizačních vládců, kteří vlastně také nechtěli v osmdesátých letech 20. století zadlužit stát a smáli se společně s národem ve shodě (tehdy ještě  český občan nebyl většinově tak antikomunistický jako je dnes) prázdným krámům v Polsku se slovy: Správný soudruh nestávkuje…Kolik trapných/ubohých vtipů na líné Poláky jsem tehdy slyšel i od svých vrstevníků. O starších generacích ani nemluvím.

Dneska se zdá, že Polsko tehdy i dnes řeší v určitý dějinný moment to opravdu podstatné: Tehdy nutnost změny politického systému, dnes tvrdé střety s pravdivými otázkami třeba vlivu církve v Polsku nebo hledání skutečné národní ekonomické politiky.

A poslední otázka: V čem je tak velký rozdíl pro občana v Československu 1975  mezi vládou jedné strany, plné kariérních zločinců, jezdících do Moskvy pro rozumy a mezi současnými loutkami české oligarchie, které létají svými tryskáči na utajená místa, kde se rozhoduje to opravdu podstatné. Nejsou si typologicky podobní, většinou i hrdinové stejných rodin socialistické normalizace a kapitalistické neonormalizace, kteří nadějnou, zastupitelskou demokracie po roce 1989 zničili během 35 let ve vyprázdněnou agresivní kulisu různě se přeskupujících skupin zájmově propojených kariérních sluhů s cílem kořistit, kořistit, kořistit. Tehdy pod heslem, “ Kdo nekrade, okrádá rodinu a nyní s heslem: “Jediná věc, která zajímá politiky - je tzv. výtlak peněz, který probíhá prakticky neustále (viz. Dopravní podnik hl.m. Prahy).

Politické strany jsou v ČR arodií na politické strany, veřejná debata je parodií na veřejnou debatu - tehdy i dnes…

A všichni mocní dohromady - vždy sázejí na jakýsi historický, český strach z odporu.

Dokážeme přítelkyně a přátelé konečně opustit na dobu neurčitou školní jídelny, školy, úřady, zdravotnická zařízení (vše zachovat pouze v minimálním režimu), zastavit autobusovou dopravu, vlaky, okupovat vysoké školy, přestat půjčovat v knihovnách knihy, zavřít muzea a s podporou průmyslových podniků se sejít v ulicích českých měst a společně s Policií ČR, Hasiči dát najevo, že toto není důstojný život, ale živoření…

Vy toho opravdu již nemáte plný zuby? - z platu a mzdy přece nelze vyžít a musíme stát na žebračenky schované za příspěvky na bydlení, které opět politikům strašně vadí. Katastrofa nedostupného bydlení, drahé, nekvalitní potraviny, spotřební zboží, služby…Jsou regiony, které nemají dostupné praktické lékaře, zubaře…Zůstává tak vidina práce až do smrti (viz důchodová reforma a nedostupné (nepropustné) školství…Opravdu nám toto stačí?

Září a podzim 2024 - by mohly být časem opravdového masivního odporu sjednocené občanské společnosti. Mám pocit, že k mravní obrodě současné společenské žumpy a získání konečně vlastní sebeúcty - takto arogantně se mnou nikdo jednat nebude a už vůbec nebude se mnou takto jednat moje  vlastní vláda, by pomohl této zemi odpor, daleko více, než další “estrádní, cirkusové, krajské a senátní volby”.

Držme při sobě. V solidaritě je cesta.