
Amerika: Konec majáku demokracie?
14. 2. 2025 / Fabiano Golgo
Kdysi dávno, v době, kdy Spojené státy ještě žily v iluzi vlastní výjimečnosti, bylo zvykem považovat Washington za hlavní město svobody. Myšlenka, že Amerika je „majákem demokracie“, byla nejen součástí jejího sebeobrazu, ale také základem její zahraniční politiky. Avšak dnes, jak se republika noří do stále hlubšího autoritářství, je tato myšlenka spíše reliktem minulosti než realitou.
Pohled na současnou Ameriku přináší nepříjemné
paralely s režimy, které její diplomaté kdysi odsuzovali. O Turecku se
dlouho mluvilo jako o příkladu iliberální demokracie, kde volení
představitelé postupně omezují nezávislost soudů, potlačují opozici a
přetvářejí instituce tak, aby sloužily jediné straně. Dnes však podobné
praktiky vidíme i ve Spojených státech. Prezidentští kandidáti otevřeně
hovoří o nutnosti politicky ovládat justici, Kongres je ochromen
partajní loajalitou a veřejnost je nebezpečně lhostejná k postupné
demontáži ústavních brzd a protivah.
Historie ukazuje, že
republiky nezanikají náhle, ale spíše pomalým, neúprosným procesem eroze
demokratických principů. Řím nepadl v jediném dni, ale jeho přechod od
republiky k impériu byl charakterizován postupným soustředěním moci v
rukou jednotlivců, oslabováním senátu a legitimizací represí. Právě
Julius Caesar - kterého američtí prezidenti tak rádi citují – položil
základy systému, v němž se jeden muž stal neomezeným vládcem pod rouškou
ochrany republiky.
Podobně i Výmarská republika, která vznikla
po první světové válce jako demokratická alternativa německého
císařství, byla podkopávána vnitřními konflikty, hospodářskou krizí a
oportunistickými politiky, kteří využili veřejného zoufalství k
uchvácení absolutní moci. Německo 30. let a Amerika současnosti sdílejí
jeden znepokojivý rys: zhroucení důvěry v demokratické instituce a touhu
po „silném vůdci“, který vše napraví.
Když se Donald Trump stal
prezidentem, mnozí to považovali za nehodu dějin, anomálii, kterou lze
napravit. Avšak jeho vzestup byl jen symptomem hlubších problémů.
Politika v USA se nyní řídí logikou permanentní války mezi tábory, kde
jedna strana usiluje nejen o vítězství, ale i o likvidaci svého
protivníka. Volby, kdysi vnímané jako rituál občanské participace, se
staly existenčním bojem, v němž porážka znamená nejen ztrátu moci, ale i
potenciální perzekuci.
Tento posun je umocněn mediální krajinou,
v níž se objektivní fakta stala nepodstatnými. Každý tábor má svůj
vlastní ekosystém informací, své vlastní reality, které si vzájemně
odporují. Co bylo kdysi nástrojem osvěty, se nyní stalo mechanismem
manipulace.
Kdo převezme pochodeň demokracie?
Pokud
Amerika již není vzorem demokracie, kdo zaujme její místo? Evropu, kdysi
domov královských absolutismů, dnes mnozí považují za poslední baštu
liberální demokracie. Francie, Německo, skandinávské země - všechny si
uchovaly pevné demokratické tradice navzdory rostoucím populistickým
tlakům.
Na druhém konci světa se zdá, že některé části Asie, jako
je Japonsko nebo Tchaj-wan, se staly pevnými pilíři demokratického
vládnutí. Mají funkční instituce, vysokou občanskou angažovanost a
schopnost vzdorovat vnějším tlakům. Mohou však tato místa převzít roli,
kterou si Amerika kdysi nárokovala?
Závěr je nevyhnutelný:
Spojené státy, tak jak je známe, se odklánějí od demokracie k formě
vlády, která nese rysy oligarchie a autoritářství. Jako kdysi Řím,
Amerika nyní stojí na rozcestí. Otázkou je, zda si to její občané vůbec
uvědomují, nebo zda se na tento přechod budou dívat stejně pasivně jako
generace před nimi, které sledovaly, jak se jejich republiky mění v
říše, jen aby nakonec padly.
Diskuse