Banánové republiky - osa Trumpových klonů

28. 3. 2025 / Fabiano Golgo

 

V grandiózní tradici latinskoamerického politického divadla, kde hranice mezi demokracií a autoritářstvím mizí jako kouzelníkova iluze, nabízí článek Anderssona Boscanse „Autoritář: Nová osa moci se formuje v Latinské Americe“ strhující scénář pro nejnovější představení. Hlavní role? Nayib Bukele ze Salvadoru, Javier Milei z Argentiny a Daniel Noboa z Ekvádoru - muži, kteří vyměnili vojenské uniformy za kožené bundy a filtry na TikToku, ale zůstávají dědici regionální tradice caudillismu. Jejich pozvání na inauguraci Donalda Trumpa nebyl diplomatickou zdvořilostí, nýbrž pokynutím mezi showmany, kteří chápou, že moc, stejně jako potlesk, se nejlépe šíří skrze spektákl. https://nationalpost.com/feature/latin-americas-strongman

 
Boscan trefně popisuje, že tito vůdci vzkvétají v chaosu, zboží tak hojném v Latinské Americe jako znehodnocené bankovky v Mileiho Argentině. Bukele, mladý autokrat se zálibou v selfíčkách a masovém věznění, proměnil Salvador z doupěte gangů v pozlacenou klec, kde 1 % populace hnije v jeho dystopickém megavězení. Jeho 92% podpora by zahanbila i Huga Cháveze - důkaz, že strach, přebarvený na „bezpečnost“, je silným opiem pro masy.

Milei, libertariánský šašek s motorovou pilou (metaforickou, ale kdo ví), křičí přes Instagram o zkáze „kasty“ a mění hyperinflaci v přebytky. Jeho tažení proti státním výdajům je mistrovským kouskem populistické alchymie: přetavit ekonomické zoufalství v kult osobnosti. Že si Elon Musk z něj bral inspiraci pro svůj „DOGE experiment“? V cirku pozdního kapitalismu je vláda memeového anarchisty logickým krokem.

A pak Noboa, panenkovský dědic banánového impéria, jehož vzestup připomíná telenovelu napsanou Machiavellim. Po převzetí země zmítané násilím a blackouty neváhal vtrhnout do mexické ambasády jako bondovka v podání narkobaronova syna. Jeho popularita, držená nad vodou poklesem vražd, naznačuje, že Ekvádorci prominou pár diplomatických skandálů - pokud mrtvých přibývá o trochu pomaleji.

Tyto muže spojuje nejen pozvání do Trumpova klubu, ale i ovládnutí moderní propagandy. Bukele vládne přes Twitter, Milei káže na Instagramu a Noboa hraje roli Barbíny na TikToku. Žurnalistika, ten otravný relikt demokracie, je buď vyhnána (Bukeleho kritici uprchli do Kostariky), zkrocena (Mileiho „militantní“ intervieweři) nebo přepadena (Noboaův nájezd na ambasádu). Tisk není umlčen - jen ghostován, jako bývalý milenec v digitální éře.

Jak píše Boscan, tito vůdci „obcházejí média“, aby mluvili „přímo k lidem“. Fráze, která by měla děsit každého, kdo zná dějiny 20. století. Proč však potřebovat boty s ocelovou špičkou, když stačí algoritmy? Novou uniformou autoritáře je virální tweet, jeho obuškem hashtag.

Největší ironií článku je Trumpovo dvoření se těmto „autoritářům“ - setkání   hvězd z reality TV, které se prohlásily za státníky. Trump, jenž obdivoval Putinovu „pevnou ruku“, v nich vidí své dvojníky. Jejich aliance není ideologická, nýbrž estetická: společná láska k show, malicherným sporům a opojnému jásotu davu. Že Mileiho „plán motorové pily“ inspiroval Muskův DOGE projekt? V 21. století je vláda jen dalším memem.

Boscanův návod však obsahuje i vlastní epitaf. Autoritáři jsou tragické postavy - závislí na potlesku, ale jsou odsouzení k jeho pomíjivosti. Bukeleho věznice přetékají, Mileiho pila tupne a Noboaův image „Barbie“ brzy zešediví. Jak varuje Carolina Sandoval: „Žádný potlesk netrvá věčně.“ Latinskoamerická historie je hřbitovem caudillů, kteří zaměnili obdiv za nesmrtelnost.

Demokracie neumírá výstřely, ale pomalým odevzdáváním svobod za sliby stability. A jakmile jednou potlesk utichne, auoritář zjistí, že moc - jako cirkusový stan - se rychle skládá.