Izrael jim neřekl, že vyvraždil celou jejich rodinu

30. 3. 2025

 
V únoru byl na základě dohody o příměří propuštěn poté, co ve vězení dovršil 33 let, a když uviděl svého otce a bratrance, kteří na něj čekali, aby ho přivítali doma, byl krátce ohromen.

„Bylo úžasné vidět někoho, koho jsem znal,“ řekl. Radost z toho, že je po roce hladu, mučení a izolace od všech, které znal, obklopen známými a milovanými tvářemi, trvala do chvíle, než se zeptal na svou ženu a děti.

Dababišův otec otevřel na svém telefonu fotografii, aby mu pomohl sdělit nesnesitelnou novinu. Byla na ní Ghina, jeho dítě, uložené k pohřbu vedle svého mladého bratrance. „Tomuto okamžiku stále nemohu uvěřit,“ řekl Dababish a znovu se při té vzpomínce zhroutil. „Nikdy by mě nenapadlo, že by je mohli zabít.“

Zatímco vzlykal, jeho dvě přeživší děti, šestiletý Muadh a osmiletá Aisha, se ho snažily utěšit objetím.

Jeho tragédie není ojedinělá. I další  Palestinci z Gazy, jejichž nejbližší příbuzní byli zabiti v době, kdy byli oni zadržováíni izraelskou armádou nebo v izraelských civilních věznicích bez obvinění a soudu, se o jejich vyvraždění dozvěděli, až když byli po měsících propuštěni.

Tito tři muži jsou civilisté - zdravotní sestra, státní úředník a ředitel základní školy - a tvrdí, že nikdy nepozvedli zbraň. Ve vězení neměli přístup k právníkovi a nesměli komunikovat se svými rodinami.

Podle skupin zabývajících se právy je pravděpodobné, že existuje mnoho dalších zadržených z Gazy, kteří při izraelských útocích přišli o blízké příbuzné, ale o jejich smrti se nikdo nedozvěděl.

Od 7. října 2023, kdy Hamás zahájil překvapivý útok na Izrael, jsou Palestincům zadržovaným Izraelem zakázány rodinné návštěvy, dopisy nebo telefonáty a z cel byly odstraněny televizory a rádia.

„Tuto izolaci si na vězních vynucují. Nechtějí, aby věděli cokoli o svých rodinách a blízkých,“ uvedla Tala Nasir z organizace na ochranu práv palestinských vězňů Addameer.

Vězni, kteří jsou schopni zajistit si právní zastoupení, mohou někdy získat zprávy od svých právníků, ale  existují stovky a pravděpodobně tisíce zadržených z Gazy, kteří právníka nemají.
 
Většina z nich je zadržována na základě izraelského zákona o nezákonných bojovnících, který umožňuje zadržování na dobu neurčitou bez předložení důkazů. Stát může někoho zadržovat 45 dní, než mu umožní přístup k právníkovi nebo ho předvede před soudce, který zadržení schválí. Na začátku války byly tyto lhůty prodlouženy na 180 a 75 dní.

Amnesty International uvedla, že tento systém „legalizuje zadržování bez možnosti komunikace, umožňuje násilné zmizení a musí být zrušen“. Navzdory tisícům zadržených není známo, že by od 7. října 2023 proběhl soud s někým, kdo byl v Gaze zajat.

Vláda neposkytuje zadrženým Palestincům žádné právníky a pro skupiny poskytující právní pomoc je nemožné podporovat vězně v takovém rozsahu, jaký je nyní zapotřebí, uvedla Jessica Montellová, výkonná ředitelka izraelské skupiny HaMoked, která má desítky let zkušeností s bojem za práva Palestinců prostřednictvím izraelských soudů.

„Jsem si jistá, že naprostá většina zadržených v Gaze neviděla právníka,“ řekla Montellová a dodala, že týmy HaMokedu navštívily několik desítek zadržených z Gazy z tisíců zadržovaných v Izraeli. „Neexistuje nic takového jako kancelář veřejného obhájce, která se setká se všemi z nich. Stát nemá žádnou povinnost poskytovat právníky.“

Byrokratické překážky a odlehlost mnoha zadržovacích táborů a věznic návštěvy dále omezují. Když se právníkům podaří setkat se zadrženými z Gazy, je podle Nasira pravidelnou součástí jejich rozhovorů sdělování bolestných zpráv.

„Mnohým vězňům, které jsme sledovali, byl v Gaze zabit jeden nebo dva členové jejich rodiny a oni o tom vůbec nevěděli. Je to tak srdcervoucí a pro právníka je opravdu těžké sdělit tuto informaci vězni.“

V prosinci izraelský stát v reakci na petici skupiny kampaně Veřejný výbor proti mučení v Izraeli (PCATI) u nejvyššího soudu uvedl, že zadržuje více než 3 400 Palestinců z Gazy na základě zákona o nezákonných bojovnících.

Nejméně 1 000 osob zadržovaných v Gaze po 7. říjnu 2023 bylo propuštěno na základě dohody o příměří, která tento měsíc padla, ale tisíce lidí jsou stále ve vězení. Tal Steiner, ředitel PCATI, uvedl, že v izraelských věznicích je zadržováno přibližně 1 500 osob z Gazy a že „by bylo rozumné odhadnout, že několik stovek [palestinských] zadržených je stále drženo ve vojenských táborech“.

Mezi osobami propuštěnými během příměří je i státní zaměstnanec Ibrahim Dawood. Uvedl, že nikdy neměl přístup k právníkovi a byl fyzicky napaden, když žádal o možnost prokázat svou nevinu.

„Moji přátelé mě naučili několik slov v hebrejštině, jak zdvořile požádat vojáky o schůzku s důstojníkem a žádat pouze o spravedlnost. Cestou tam i zpět mě bili,“ řekl. „Pořád jsem jim říkal, že by mě měli vyslechnout a neobviňovat mě z věcí, které jsem neudělal.“ Třináct měsíců strávil ve vězení v Negevské poušti, kam dorazil těžce zraněný po izraelském útoku na školu, kde se ukrýval se svou rodinou.

Špatný zdravotní stav, hlad a bití na něj doléhaly, ale stejně silná byla i duševní bolest z odloučení od rodiny, říká. „Nevěděl jsem nic o jejich osudu a věděl jsem, že nemají žádné informace o tom, co se se mnou děje.“

Když přišla úleva z propuštění, byla velmi prchavá. Dozvěděl se, že rodinný dům v al-Fakhuře nedaleko Džabalíje byl zničen při izraelském náletu, při kterém zahynul jeho otec, sestra, švagrová a její tři děti. Okamžik, kdy se tuto zprávu dozvěděl - a zhroutil se žalem -, byl zachycen na video a široce sdílen na sociálních sítích.

„Lidi, kteří mě měli přivítat doma, mi [izraelská] armáda vzala. K bolesti ze zranění a zajetí se přidala bolest ze ztráty milovaných příbuzných, které už nikdy neuvidím.“

Jeho přeživší rodina je roztříštěná mezi severem a jihem a on nemůže najít místo, kde by mohl shromáždit svou ženu, děti a ovdovělou matku pod jednou střechou.
 
Dababiš také uvedl, že nikdy neviděl právníka a že ho izraelští úředníci obvinili, že je členem Hamásu, protože pracoval jako zdravotník ve státní nemocnici. Hamas vládne v Gaze již téměř dvě desetiletí. „Odpověděl jsem, že jsem vysídlenec se svou ženou a dětmi v evakuační škole, v oblasti, kterou armáda označila za bezpečnou.“