Jak jsem se stal trampem
16. 4. 2025 / Beno Trávníček Brodský
Strašně mne nadchla myšlenka být TRAMPEM. Říká se, že skuteční trampové se těší přízni veřejnosti, a to nejen u nás. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu touto neformální cestou až ke hvězdám.
Úplně nejdůležitější bude pořádný offroad. Obyčejným bavorákem na osadu nedojedu a přece si pořádný a dokonalý tremp nebude máčet své značkové treky v nějakém bahně. Osadu založím na Vysočině – tam by mělo být hezky – ostatně tam někde má camp i největší český tramp. Tedy pokud to není turista. Vyrazil jsem na obhlídku krajiny, ale prozatím jen tím netrampským bávem. Zato pěkně v pohodlí a s trampskou hudbou.
Prohlížím si nadšeně krajinu – nikdo mi ale neřekl, že na Vysočině se suší stromy na topení na stojáka. Není ta zelená v krajině přece jen lepší? Co na tom sakra ti trempové viděj'? Tak jsem si alespoň kus toho divnýho lesa koupil. Předělám ho na pořádnou trampskou osadu. Je to moc pěkné místo. Do marketu kousek, nebude problém se zásobováním ani s vybudováním inženýrských sítí!
A co by taková osada měla mít hlavně?
Určitě centrální shromaždiště pod důkladným železným stožárem pro vlajky spřátelených campů. Dostatek kvalitních ubytovacích prostor – kvůli potlachům a slezinám a hlavně(!) velký parkoviště na ty pořádný teréňáky a kvalitní síť stylových restaurací. Ohradíme to zeleným laminátem, ten působí přírodně. Nikdo nám sem nebude hloupě čumět.
Členové trampské osady obdrží trampskou klubovou kartu, kterou budou platit a na kterou se jim budou načítat body (třeba za bobra odvahy). Při příjezdu poslouží i ke zdvižení závory. Z těch suchejch stromů bude dost dřeva na pořádný vohně. Jasně, že s tím souvisí i nutnost pořídit hasičský auto a zbrojnici, aby ho nějakej mastňák nezničil nebo rovnou nešloh'.
Nad vjezdem bude na nerezu vypískováno krásným kovbojským písmem
TRAMPSKÁ OSADA
Někdo mě kopl do hlavy! Vyjel jsem ze spacáku jako fretka a koukám, co se kde hejbe. Hm, Bob, ještě polospící po nočním ohni, jde zalévat. Ty vole, to byl sen. Tohle už nedospím. Rozdělal jsem si potichu oheň na ještě teplejch kamenech, citrón do čaje došel, tak aspoň pár smrkovejch vejmladků – zrovna raší. Je tu fajn klid, až na toho blba, co neumí chodit mezi lidma, který spěj' kolem ohně. Ale oddychujou pěkně – skoro do rytmu...
Kytary odpočívaj' pod trempovnou, protože mělo lejt, ale nakonec to asi příroda přehodnotila. Nebudem muset sušit ani bejt v mokrym. Asi ke vzpomínce na starýho Hobarta se mezi stromy proplétají ranní paprsky a nasvěcujou památeční placky. Jsou na boudě nejspíš odjakživa. Potokem cvrká křišťálová voda, co si z ní klidně můžeš uvařit polívku nebo „porič“. Až se mi bude chtít, pudu se umejt. Teď ještě budu chvíli zírat do tý válivý mlhy a „nabíjet baterky“.
Vlastně se ty časy zas až tak nezměnily. Díky bohu.
Diskuse