Jak se dostala americká demokracie do nynější situace?

1. 12. 2011 / Miloš Kaláb

čas čtení 9 minut

Pro mnoho lidí je naprosto nepochopitelné, že se světová supervelmoc USA dostala do bezvýchodné hospodářské i politické situace. Jiní lidé se dohadují, co je toho příčinou. Konzultant James Kollen pracoval za prezidenta Richarda Nixona v Bílém domě, vystudoval Michiganskou univerzitu a dnes žije v kanadském Montrealu. Své soukromé názory na tuto záležitost shrnul v novinách The Ottawa Citizen pod titulkem "Jak se dostala americká demokracie do nynější situace?"

Vzhledem k velice vážnému stavu, do něhož se USA dostaly, by každý člověk očekával, že se zvolení představitelé přenesou přes svou stranickou příslušnost, aby dostali "Americký sen" opět na nohy. Před několika dny ale nebylo dvanáct členů kongresového tzv. "supervýboru" schopno najít společný jazyk ani v jediném případě, jak snížit obrovský státní dluh o 1.2 bilionu dolarů během příštích 10 roků. "Supervýbor" se skládá ze 12 členů - stejným dílem demokratických a republikánských senátorů. Jejich bezradnost ukázala, že je Kongres nefunkční, ačkoliv jej "Otcové zakladatelé" pověřili úlohou ochraňovat zájmy všech amerických občanů.

Na masívním deficitu USA má největší podíl činnost bývalého prezidenta George W. Bushe. Po svém předchůdci Billu Clintonovi převzal výsledky 4 roků rozpočtových přebytků zatímco celkový státní dluh nahromaděný v minulosti byl 5.8 bilionů dolarů. Za předpokladu, že by prezident Bush pokračoval ve šlépějích svého předchůdce, situace vypadala velice nadějně, že by se mohl federální dluh splatit v r. 2013. Jenže pan prezident snížil významně daně, což stálo Ameriku 1.8 bilionu dolarů. Válka v Íráku a v Afghánistánu zvýšila dluh o dalšího 1.5 bilionu dolarů. Dá se říci, že za prezidenta Bushe zvedlo snižování daní a zvyšování výdajů dluh na dvojnásobek ještě před rokem 2008, kdy došlo k hospodářské depresi. Když nastoupil do Bílého domu prezident Obama v lednu 2009, federální dluh byl 11.9 bilionů dolarů a hospodářství se propadalo o biliony dolarů.

V srpnu 2011 Kongres dočasně zvýšil hranici dluhu, aby mohla vláda fungovat a proplácet účty. Republikáni ale odmítli dosáhnout s prezidentem dohody tzv. "Velkého smlouvání" o 4 bilionech dolarů jakožto částky, o kterou by se měl snížit federální dluh. Neshoda vedla k tomu, že firma Standard & Poor snížila úvěrové hodnocení Spojených států. Vinu na tom měl především nefunkční politický systém. Kongres tedy vytvořil "supervýbor" a dal mu právo a moc rozhodnout o tom, kde bude zapotřebí šetřit, která vydání omezit nebo zastavit a podobně, jak a které daně zvýšit, aby se celkově dosáhlo úspory 1.2 bilionu v příštích 10 letech. V případě, že by se členové "supervýboru" nedohodli, měl nastoupit program 10%ních úspor postihujících jak národní obranu tak i vnitřní programy USA. Tyto automatické úsporné programy mají být začít fungovat v r. 2013.

"Supervýbor" zklamal a k žádným závěrům nedospěl. Jeho neschopnost poukázala na to, jak silně nefunkční je politický systém. Nedosáhlo se kompromisu ani v nejmenším, co by mohlo obnovit důvěru ve schopnost federální vlády znova nastolit fiskální zodpovědnost a současně povzbuzovat hospodářský růst a tvorbu pracovních míst.

Republikáni doufají, že se jim podaří přinutit prezidenta Obamu k tomu, aby udělil výjimku na 10%ní úspory na ministerstvu obrany tím, že je spojí se snížením daní, placených zaměstnavateli, kteří najímají nové zaměstnance a také s příspěvky na pojištění v nezaměstnanosti. Kdyby svou hrozbu uskutečnili, významně by tím snížili hospodářský růst. Prezident Obama prohlásil, že nepodlehne jejich vyhrůžkám a takové návrhy bude vetovat.

Zatím pokračují hospodářské následky Velké deprese, která začala v r. 2007: hospodářství přešlapuje na místě, 49 milionů amerických občanů žije v bídě a 25 milionů je jich bez práce nebo přestali v beznaději práci hledat. Přes 70% občanů si myslí, že se země pohybuje nesprávným směrem a většina jich ztratila důvěru ve své politiky i politické a hospodářské instituce. Celková důvěra spotřebitelů je na velice nízké úrovni a populistické hnutí Occupy Wall Street svědčí o tom, že jsou občané vysloveně nespokojeni se stavem Unie, s nezaměstnaností a s nespravedlivým rozdělováním národního důchodu.

Důvěru v Kongres má pouhých 9% obyvatel, což je nejnižsí hodnota za celou dobu jeho existence, a dá se předpokládat, že nadále klesne v souvislosti s neúspěchem "supervýboru". Zkušení političtí pozorovatelé si nevzpomínají, že by za posledních 40 roků zažili tak bezútěšnou situaci politických neshod, jaké existují dnes. Jak k tomu mohlo v USA dojít?

V minulosti byly americké instituce vedeny lidmi, kteří měli větší zájem o úspěch než o to, aby dokázali, že jedině jejich názory jsou správné. Věřilo se, že neexistuje nic, čeho by se nedalo dosáhnout, jestliže občané a jejich instituce budou spolupracovat a docházet ke kompromisům v zájmu překonávání svých vzájemných rozdílů a uskutečňování všeobecně prospěšných zájmů. Od "Velké deprese" ve třicátých letech minulého století odměňovala americká sociální smlouva nejen ty občany, kteří přispívali k úspěchu Ameriky, ale pomáhala i lidem méně šťastným. V dnešním Kongresu je velká a účinná menšina nazývaná Tea Party, která se s podporou dalších republikánů zapřisáhla, že nikdy a za žádných okolností nedovolí zvýšit daně. Přijala úzkoprsou ideologii "nepřijímáme žádné kompromisy". Její ideologie a slib nezvyšovat daně je pro ni důležitější než spolupráce s jinými občany, aby se dosáhlo dohody o kritických státních záležitostech a řešení finanční krize.

Někdo by se mohl ptát, jak je možné, že je Kongres tak odtržen od života amerických občanů. Pan Kollen se domnívá, že má aspoň částečnou odpověď. Zákonodárci tráví asi 30 až 70% svého času sháněním peněz pro své zájmové skupiny, protože zjistili, že ti, kteří vstupují jako kandidáti do voleb s největším množstvím peněz, ty volby v 95% případů vyhrávají. Pochopitelně takový zájem o peníze odvádí jejich pozornost od prostých voličů a jejich problémů. Ještě horší je to, že Nejvyšší soud rozhodl, že volební zákony, které by omezovaly příspěvky speciálních zájmových skupin na volební kampaň, by porušovaly právo občanů na svobodu projevu, které je zakotveno v americké ústavě. Toto ustanovení otevírá bránu pro neomezené množství peněz plynoucích od výborů pro politické akce a od nejmenovaných cizích seskupení, která takto mohou oblivňovat, kdo bude nakonec zvolen. Tak se stává, že princip zastupitelské demokracie "Jeden člověk - jeden hlas" se mění na "Jeden dolar - jeden hlas".

Jakmile se cítí američtí zákonodárci více zodpovědni těm, kdo je finančně podporují než občanům, které zastupují a dokud mají závazky vůči různým zájmovým skupinám přednost před spoluprací s jinými politiky ve prospěch všech občanů, je zastupitelská demokracie a schopnost státu dosahovat potřebných velkých změn vážně podkopána.

Abraham Lincoln, první americký republikánský prezident, řekl, že "dům, který je sám proti sobě rozdělen, napůl otrocký a napůl svobodný, nemůže přežít". Lincoln zde odkazoval na diskusi o tom, která víze pro Ameriku by se měla zásadně uskutečňovat. Dnes, o 150 roků později, je Amerika opět rozdělena protivládní filosofií, která hlásá, že problémem země je její vláda a že vláda i její sociální programy musí být zmenšeny nebo dokonce zrušeny tím, že se na ně nebudou poskytovat peníze. Tento názor na to, jak má vypadat budoucnost Ameriky, je v podstatě příčinou mrtvého bodu, na kterém situace ve Washingtonu zatím skončila.

Během nynější prezidentské volební kampaně než se začne mluvit o politických rozdílech, potřebuje Amerika jasnou diskusi o tom, jakou představu o své budoucnosti má, jak si přeje žít a jaký způsob života chce odkázat příštím generacím. Tam totiž, kde nemají lidé žádnou představu, takoví lidé hynou.

0
Vytisknout
7275

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2011