Pussy Riot a ztráta soudnosti

20. 8. 2012 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut

Jedna věc je všímat si v souvislosti s globálním popraskem kolem kauzy Pussy Riot pokrytectví Západu, který se často sám k vlastním "neposlušným" nechová o mnoho lépe než Putinův režim; a ještě jiná věc je otázka, zda se sázka na dívčí punkerskou skupinu coby symbol opět slábnoucí ruské opozice může Západu vůbec vyplatit, nebo se mu naopak vymstí. Z dnešního opozičního Ruska se k nám nese spousta rádobycitací naší vlastní historie, bloger Navalnyj se hlásí k Havlovi, a teď pro změnu jiní Pussy Riot přirovnávají ke skupině Plastic People of the Universe. Inu zvonka to tak možná vyzerá, jenže zevnitř už nikoliv. A v tom je právě problém.

Značná část Rusů považuje rozsudek nad punkerkami za příliš tvrdý, nicméně samotný jejich čin nadále schvaluje pouze malá menšina ruské společnosti. Lidé vědí i o projektu Voina, kterého se všechny tři členky PR (někdy se chybně uvádí, že pouze Naděžda Tolokonnikovová) v jisté době účastnily, než z této skupiny kvůli sporům odešly. Kritika Putina je v médiích běžná, opoziční komentáře najde člověk nepravidelně třeba i na stránce oficiální agentury RIA Novosti, takže po této stránce ve vystoupeních Pussy Riot opravdu problém není; jenže se nějak nechápe, proč je nutné zrovna narušovat bohoslužbu či pořádat orgie v přírodovědném muzeu, a jaký že tohle má mít politický (?) smysl.

Někdy neškodí zopakovat třeba i banality, takže pro pořádek: V současném Rusku je západní model společenského uspořádání nejsilněji asociován s vládou prezidenta Jelcina v 90. letech, během níž také v důsledku neoliberálních ekonomických experimentů zkolaboval systém zásobování potravinami a ze státního majetku se ztrácelo, co mohlo. Současní putinovští mafiáni leckomu leží v žaludku, ale to stále neznamená, že by se takoví nespokojenci chtěli vracet do jelcinovských dob - spoléhat ve velkoměstě na vytápění panelákového bytu provizorně instalovanými kamny či na brambory vypěstované na záhonku pod okny. Konec gorbačovské éry byl náročný, ale proti tomu co přineslo "pozápadnění" šlo v podstatě o drobné nepříjemnosti. A konec konců Putin se hlásí ke stolypinské tradici, ve které je celá éra bolševismu politováníhodnou, extrémní zapadnickou úchylkou od vlastních uměřených ruských tradic.

Tedy představa, že pro Rusy je Západ automaticky čímsi přitažlivým, je poněkud zjednodušená. Ruští zapadnici se za Jelcina důkladně historicky znemožnili a tohoto stigmatu se jen tak lehce nezbaví.

Rusko je stále s výjimkou evropského Petrohradu a několika největších center spíše konzervativní země. Historicky vliv pravoslavné církve snad nejlépe ilustruje fakt, že i Stalin se v nouzi nejvyšší obrátil o pomoc k církvi, již jinak všemožně pronásledoval, a možná vůbec nejznámější ruskou skladbou se pak stala právě "Svatá válka" (Священная война). Jistěže řada zejména mladších Rusů už se k této tradici necítí být tak vázána jako v minulosti; vcelku však ale podobně jako v Polsku stále platí, že národní církev je velmi úzce spjata s národní identitou a těší se značné vážnosti. Neúcta k Putinovi je tedy vcelku banální věc, leč manifestovaná neúcta k církvi, to je mnohem horší problém...

Další otázka směřuje k formě veřejných akcí, které Voina či Pussy Riot pořádají. Sovětský režim po stalinské kodifikaci socrealismu, který vlastně kombinoval nejrůznější (vesměs tehdy již mrtvé a dávno překonané) klasicistní prvky západní tradice, vydával téměř všechny ostatní odnože západní kultury za "buržoazně úpadkové". Stala se z toho vskutku bezduchá a tupá politrucká procedura, v jejímž rámci např. i poturčenec Lukács vyhlásil Franze Kafku za fašistu. To co nezapadalo do škatulky, co ideové sekretariáty nedokázaly svými mozečky pochopit, bylo automaticky považováno za projev beznadějné degenerace "zahnívajícího kapitalismu". V souvislosti s Jelcinem a také s řadou fatálních zahraničněpolitických a ekonomických chyb, kterých se Západ přinejmenším od konce 90. let dopouští, je to však kupodivu právě tento výkladový model, který řada Rusů stále přijímá za svůj. A nedá se nic dělat, performance typu grupensexu v muzeu do této šablony opravdu "nádherně" zapadají.

Některé stereotypy mají i na druhé straně neuvěřitelnou setrvačnost. Zejména Američané jsou stále zcela neproblematicky přesvědčeni, že Rusko nikdy nemůže jít vlastní cestou a Západ je pro ně neodolatelným a také neodmítnutelným vzorem. V tom se ovšem šeredně mýlí, tak jako se mýlili už v Afghánistánu, Iráku nebo v Egyptě. Ekonomické problémy Západu vnímané jako neodstranitelné se spolu s dávno známými odvrácenými stránkami neoliberálního kapitalismu staly důvodem značného poklesu prestiže západního modelu v celém světě. Kromě toho je možná pravda, co tvrdí ruští liberálové - že putinovský model rozvoje ekonomiky se už vyčerpal - země však stále v ekonomických ukazatelích Západ spíše postupně dohání, když on sám se nachází už několik let ve fázi stagnace a nehýbá se z místa. Tady prostě řadě lidí zatemňují mozek studenoválečnické iluze. Rusové sice teď v lecčems napodobují západní armády, ale v ekonomice se k tomu věru nechystají. A v politice už vůbec.

Abych shrnul, prozápadní orientace má v Rusku dosti daleko k tomu být neproblematickou a nezpochybnitelnou normou. To že se někdo hlásí k nějaké formě západní tradice tedy není automaticky nějaké plus. Aby si člověk usilující v politice o přibližování Západu zjednal náležitý respekt, nesmí dovolit žádné pochybnosti o svém vlastenectví a měl by se také chovat pokud možno "seriózně". Pokud Rusové nezávisle na tom co si myslí o Západu shledají to co dělá hodným uznání, může mít jistou šanci. Vyhroceně blasfemické performance ovšem nikomu takovou šanci nedávají.

Proto je velmi pravděpodobné, že kauza Pussy Riot sice ve světě dobře poslouží ke krátkodobé diskreditaci Putina (jenž by punkerky rád omilostnil, propustil s podmíněným trestem a měl od nich pokoj, leč kvůli rozzuřeným věřícím to zřejmě až tak rychle neudělá), v delší perspektivě však především daleko více poškodí reputaci západní kultury v Rusku.

0
Vytisknout
15809

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2012