Hrabata, knížata, erteplata...

18. 1. 2013 / Pavel Táborský

Tak roztomile zvukomalebně si pohrál se slovy v této škádlivce neznámý autor. Z textu lze mimo jiné usoudit, že nepatřil mezi příslušníky šlechty, i když pořadí termínů svědčí o podvědomém řazení důležitých osob na přední místa. Přesto lze předpokládat, že propojení titulů s denní potravinou neprivilegovaných může mít určitý skrytý význam. Pravděpodobně i ten, že autorovi lezly ty tituly krkem tak špatně jako nemaštěné brambory. To už je ovšem dávno. Dnešní doba znovu přijala feudální tituly za své. I přes zákon z první republiky, který jejich používání sankcionoval.

I jinak vzdělaný filmový tvůrce pan Jiří Menzel bude dle vlastního vyjádření volit do prezidentského úřadu šlechtice s poukazem na to, že národ nepotřebuje plebejství, nýbrž šlechtictví. Šlechta je pro pana režiséra nositelkou ušlechtilosti. Ostatně obdiv k feudálním praktikám prokázal docela nedávno, když proutkem zpráskal producentského konkurenta, místo aby protivníkovi navrhl prostřednictvím vmetené rukavičky do obličeje řádnou formu souboje s volbou zbraní a do první krve. Jak je všeobecně známo, šlechta v minulosti velice ráda využívala trestu mrskání líných poddaných na lavici. Když budou naši milovníci šlechtictví nadále tak vehementně pátrat po svém původu, určitě narazí na předka, jehož zadek byl takto poznamenán. I smolné knihy bývají četbou poučnou.

Naše šlechta se s těmi venkovskými burany rozhodně nemazlila. Zejména ta cizí po Bílé hoře. Jednak těm chomoutům nikdy pořádně nerozuměla, neboť ze sebe vyráželi jakési podivné nekulturní zvuky, a především je považovala za barbary nehodné pohledu. Pokud se týká užitečnosti poddaných, tak jejich úkoly na tomto světě vymezili feudálové prostřednictvím církve svaté jednoznačně: "Modli se a pracuj", později pro knechty: "Drž hubu a dále služ!" O tom, kdo je vlastně solí země, ale nikdy vlastníci modré krve ani na okamžik nepochybovali. Dodnes se z dějepisu dovídáme, který panovník vyhrál tu či onu bitvu, zavraždil toho či onoho konkurenta, dobyl tu či onu zem, případně jako takový Karel IV. postavil ten most nebo tamten hrad. O životě lidí z podhradí máme vesměs chudé informace. Oni totiž nikdy nebyli zajímaví, stejně jako jejich každodenní práce pro blaho panstva.

Šlechetnost zdobila šlechtu. Mohla si to dovolit, protože na to díky pracovitosti poddaných a kořistnickým zálibám během válečných tažení měla. A tak čas od času nechala vyvalit sudy, otevřela sýpky, rozhodila pár šestáků či věnovala chudé ženě tolar, případně udělila milost. Lid prostý šlechetným nebýval. S čepicemi v rukou a v předklonu poníženě zdravil u vrbiček a hlasitě volal: " Vivat!", neboť byl takto tehdejšími nositeli vážnosti šlechty, dnes pracovníky médií a PR agentur, zpracován a s ohledem na vidinu lavice zdravil i ty různé správce, poklasné, dráby, purkrabí, konšely a rychtáře. Všechno by řádně fungovalo, kdyby se mezi chudinu nevloudil občas nějaký ten poněkud poučenější kverulant, který nebyl zcela přesvědčen o nutnosti existence práva první noci.

Jestli si intelektuál v 21. století myslí, že šlechtictví je souznačné se šlechetností, nedával pozor ve škole, nebo má pro svůj pozoruhodný názor jiné vedlejší motivy. Šlechetnost je vyšší mravní kategorie, která bude zdobit člověka bez ohledu na jeho společenské postavení, a to tehdy, když takový jedinec bude klást zájmy jednotlivce a zejména celku nad své vlastní. Mezi feudální šlechtou i tou současnou budeme výskyt obdobných jedinců často marně hledat. Vehementní snahy o všemožné restituce mohou jako důkaz dokonale posloužit.

0
Vytisknout
5333

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2013