Deflexe místo reflexe, výtky místo sebekritiky

30. 1. 2013 / Karel Dolejší

Vousatý vtip z dob minulého režimu si střílel z politické propagandy, která odvádí pozornost od vlastních prohřešků a nedostatků zuřivým vytrubováním chyb protistrany. Pro srozumitelnost uvádím vtip celý.

Američan: Kolik je v SSSR průměrný plat kvalifikovaného dělníka? Sovět: A vy zase bijete černochy!

Jde o klasický příklad eristického argumentačního manévru známého jako red herring, tedy odvedení pozornosti od podstaty sporu. A ještě přesněji řečeno strana, která je argumentačně v úzkých, falešně ospravedlňuje své chyby tím, že ukazuje prstem na druhého.

Tento manévr teď to, co u nás samo sebe považuje za levici, až na nečetné výjimky předvádí na pozadí právě skončených prezidentských voleb.

Již třetí týden se usilovně tepe falešný moralin "kulturní fronty", zaujatost médií ve prospěch Karla Schwarzenberga, úmyslné zapírání očividného faktu, že tento kandidát na prezidentský úřad nese velký díl odpovědnosti za katastrofální politiku vlády, atd., atd., atd.

Výtky adresované "karlovcům" představují univerzální odpověď jakémukoliv poukazu na fakt, že "milošovci" vytěžili maximum z podněcování hysterického nacionalismu, že se Zeman dopustil obhajoby znásilnění, že se nestyděl navážet do rodiny protikandidáta na základě pomlouvačného článku antisemity Adama B. Bartoše (o němž musel vědět, že je naprosto neseriózní), že si "popletl" informaci o podpoře Berndta Posselta Karlu Schwarzenbergovi a "přečetl" si ji v Britských listech, že ve finále jeho kampaň podpořila nezákonná inzerce v Blesku, že vystupuje jako militarista a fanatický islamofob...

Red herring "levice" zde směřuje k nepřímému ospravedlnění opravdu znepokojivých faulů neetické Zemanovy kampaně vyvoláním dojmu, že protistrana byla každopádně ještě horší, "takže by přece bylo hnidopištvím tyto drobnosti řešit". Naštěstí tak neuvažují všichni.

Politologové Ondřej Císař a Kateřina Vráblíková v článku Zemanovo vítězství zrcadlí českou kulturní a politickou elitu konstatují, že rozhořčení elity nad stavem "podzámčí" je pokrytecké. Nejde ovšem o to odvést pozornost, ale všímat si, že elita nese na tomto nelibém stavu sama pořádný díl viny. "Zeman jen akcentoval a v lidovém jazyce servíroval to, co tu pokojně a nereflektovaně dřímá celých dvacet let i v těch kulturně a politicky nejvyšších kruzích. Až na výjimky totiž nebyly české politické ani kulturně-umělecké elity nikdy aktivně proti-nacionalistické, proti-šovinistické, proti-xenofobní nebo proti-rasistické. Přehlížení a neřešení těchto témat v tomto případě znamená benevolenci, mlčení znamená souhlas."

A tato výtka se ovšem týká v plné míře i elit tzv. levicových. Když ve vypjatém politickém boji dojde na nevyhnutelný střet různých hodnot, skončí se najednou u řečí o "jasných prioritách", tenká civilizační slupka spadne a hrubiánský autoritář Zeman naráz ztělesňuje to, co je prý údajně vůbec nejdůležitější. Někteří lidé si z minulého režimu neodnesli naprosto žádné poučení o tom, jak moc v praxi záleží na "neprioritních" hodnotách, jak často právě jejich bezskrupulózní odhození vedlo k rozpoutání těch nejhorších událostí 20. století. Nacionalismus, xenofobie, šovinismus a rasismus jsou podle některých prý přijatelnou cenou za prosazení "levicového" Zemana na Hrad - protože druhá strana přece bije černochy.

Politika jistě nebude nikdy "čistá" a "slušná", v tom se příznivci jurodivých postav české politické scény jako Táňa Fischerová fatálně mýlí. Nicméně něco jiného je politická kultura, která v alespoň poněkud civilizovaném světě nastavuje respektované mantinely jinak bezskrupulóznímu politickému boji. Má-li být česká demokracie stabilní, musí být každému hráči na politické scéně předem jasné, že mu některé tahy u voličů prostě neprojdou, takže nezbývá, než se jich za každou cenu vyvarovat. Měly by sem jistě patřit nepřijatelné ataky kandidátů na publikum, ale také mnoho jiného z toho, co předvedli oba protikandidáti českých prezidentských voleb a jejich štáby.

S tím se ovšem systematickou deflexí (uhýbáním) k prohřeškům druhého nedá udělat vůbec nic. Tady by mohla pomoci jen reflexe ochotná ukázat i přímo do vlastních řad, nejen neustále přehrávat "zlo" protistrany a rozčilovat se nad ním.

A taková reflexe by samozřejmě předpokládala také alespoň minimální odstup od vlastní zaujaté stranickosti a ideologie...

0
Vytisknout
11317

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2013