Politický surrealismus českých prezidentských voleb

29. 1. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

V rámci současných materialistických společenských hodnot se určitá část Čechů stydí za to být voličem levice, protože volit levici je jako "být socka".

Je to něco podobného jako jezdit MHD. Volit pravici je pro některé součástí jakéhosi zcela falešného sebeprojektování a sebestylizování, které takovým lidem dodává pocit příslušnosti (a imitace) k těm "lepším lidem".

Miloš Zeman byl přetransformován do ztělesnění plebsu (či slovy některých členů vlády lůzy), který je vulgární, hrubý, arogantní a nekulturní, a to i přesto, že po celou dobu ukazoval, že je velmi sečtělý, vzdělaný a celkově dobře informovaný.

Surreálnost kampaně se projevila v minimálním a jenom okrajovém zájmu o samotný politický program a skutečné politické zásluhy a schopnosti obou kandidátů.

Při poslední debatě na České televizi se ukázalo, že Karel Schwarzenberg nemá co nabídnout - mimo opakování floskulí a obecných frází, doplněných prázdnými vtipy, nebylo možné zjistit (jako ostatně po celou dobu jeho kampaně), jakým způsobem chce funkci prezidenta vlastně vykonávat.

Redakce Britských listů čtenářům doporučuje tuto další vynikající analýzu prezidentských voleb i celkové české politické situace.

Prezidentské volby skončily a na jejich skutečné, objektivní hodnocení bude nutný časový odstup. Pro všechny ty občany, kteří si od voleb slibovali náznak zlepšení a vkládali naděje do občanských kandidátů nebo do Jiřího Dienstbiera, stranického kandidáta, který podle mého názoru měl potenciál ke změně politického stylu, byl výsledek prvního kola zklamáním. Tyto volby ukázaly, že většina českých občanů stále nepovažuje hledání změny za nutnost a že dává přednost zavedeným a etablovaným politikům, nutně zatíženým politickou minulostí. Problémy přerostlého politického klientelismu, korupce a nakonec ani budoucího směřování české společnosti se nestaly hlavním tématem prezidentských voleb.

Konfrontační, ideologická a surreálná kampaň

Volební kampaň probíhala v kontextu určité symbiózy mezi kandidáty a jejich volebními týmy na jedné straně a médii na straně druhé. V rámci této symbiózy docházelo ke konkrétnímu tematizování a výběru motivů, které ale vybírala, dále rozšiřovala a upřednostňovala na prvním místě česká média, čímž v podstatě spoluutvářela klíčová témata těchto voleb, stejně jako spoluutvářela mediální obraz prezidentských kandidátů.

Průběh druhého kola pak ukázal na to, že v Česku stále převládá interpretace politiky, která je na jedné straně konfrontační a ideologická a na druhé straně "surreálná". Politický surrealismus, který volby doprovázel, bych považovala za určitou formu útěku od politické a sociální reality a od řešení konkrétních problémů dneška k zástupným, často symbolicky konotovaným tématům a motivům.

Společnost se v souvislosti s prezidentskými volbami značně zpolitizovala a nechala se strhnout do mediálního víru politického fandění ve stylu fotbalového zápasu s některými víceméně kýčovitými doplňky. Přitom ale svojí energii naneštěstí zaměřila do útěkových témat a na ty nesprávné kandidáty.

Řada lidí nebyla schopna jít za bipolární vidění a chápala kritiku jednoho z kandidátů jako podporu druhého. Ti z nás, kdo nebyli šťastní ani z jedné možnosti, se ocitli jaksi mimo, protože pro značnou část veřejnosti existovaly jenom dvě možnosti.

Témata druhého kola se podle mě nedostatečně týkala skutečné politické agendy kandidátů -- tedy politického programu, politických názorů na současné problémy a představ o konkrétní roli prezidenta v současné politice. Zdálo se, jako bychom snad ani nevolili prezidenta na budoucích pět let, ale spíš nějakou formu stroje času, který nás svým zvolením "odnese" do jiné doby (do komunismu či snad Rakouska-Uherska?) či na jiné místo (na Východ a nebo na Západ).

Zcela surreálná (a jiní to už spojili s fenoménem simulakra) byla skutečnost, že se na určitou část kampaně podařilo vytvořit dojem, že Karel Schwarzenberg existuje mimo dnešní nepopulární vládu Petra Nečase či nad ní. Přitom Nečasova vláda, v níž je Schwarzenberg místopředsedou (!) a ministrem zahraničí, je tedy přímo odpovědný za veškerá její nekompetentní rozhodnutí, za pomoci mantry tzv. nutnosti škrtů pomalu ale jistě rozkládá českou společnost. Svým politickým stylem a personálním obsazením poškozuje politiku jako takovou. Nechová se demokraticky.

Se Schwarzenbergovou kampaní se spojovala slova jako slušnost a slušná politika, ale také noblesnost a aristokratičnost, morálně zabarvené pojmy, které ukazovaly na snahu o prezentování politiky jako něčeho jiného, než to ve skutečnosti je, a to bez ohledu na fakt, že pan Schwarzenberg je členem právě této vlády a má politickou historii politika, který mění politické strany jako motýlky.

Právě tyto pojmy (slušnost, noblesa), spojené s určitým moralizujícím nárokem na politiku, měly voliče zmást a hrát na struhu obecné nespokojenosti tím, že voličům nabízely údajně "slušného prezidenta" obestřeného aurou aristokratického původu.

Slušnost ale i noblesa jsou přitom současné české vládě, ve které ochotně Karel Schwarzenberg zasedá, zcela cizí. Její politický styl je stylem parního válce, stylem, který je v podstatě výrazem pohrdání občanem a demokracii. Je to vláda, která si z České republiky udělala dobyté území, na kterém bez ohledu na kohokoliv a cokoliv prosazuje údajně nutné "reformy" tak, aby zprivatizovala veřejný prostor a nechala ho napospas soukromým zájmům (ziskům) některých jednotlivců nebo zahraničních/českých společností, zatímco běžný občan bude tyto zisky dotovat ze své kapsy (buď přímo nebo nepřímo daněmi).

Snaha o to Karla Schwarzenberga zcela oddělit od současné vlády a od jeho stranického kolegy Kalouska, tedy od skutečnosti, že Karel Schwarzenberg se s Miloslavem Kalouskem byl ochoten spojit a spolupracovat s ním, se ale nakonec zřejmě nezdařila.

I tak je ale úspěch Karla Schwarzenberga varováním do budoucnosti, protože ukazuje, že politický surrealismus v lákavém, marketingovém obalu na českého voliče zabírá. Tedy, ukázalo se, že je možné na nějakou dobu oddělit určitý druh politika od politické reality, kterou zastupuje a na které se aktivně podílí.

Sudetští Němci: zástupný problém se symbolickou konotací

Diskuze o sudetské otázce a původu Karla Schwarzenberga představovala další ukázku politického surrealismu. Jednalo se o zástupný problém se symbolickou konotací, kterého ale Miloš Zeman dokázal dobře využít a který mu umožnil Karel Schwarzenberg sám svými neumělými výroky, jež hodně prozradily o jeho skutečných diplomatických schopnostech a snad i o nepochopení země a lidí, kterých chtěl být prezidentem.

Zeman sice tuto věc umně využil, ale značně mu v tom pomáhala (překvapivě) i pro-schwarzenbergská média, která tuto otázku po několik dní rozviřovala. Například poprask kolem názorů Klausova syna byl příkladnou ukázkou toho, že média, a to včetně těch, co Schwarzenbergovi vyjadřovala podporu, udělala Karlu Schwarzenbergovi medvědí službu.

Sudetoněmecká otázka (motiv), kterou dnes média v ČR, ale také některá německá média vidí jako hlavní příčinu Zemanova vítězství, význam tohoto tématu přeceňují přesně v duchu surreálného pojetí politiky a šablonovitých pouček typu "strach Čechů z velkého Německa". Sama sudetoněmecká otázka je bezpochyby legitimní, i když zcela jistě únikové volební téma.

V souvislosti s volbou prezidenta republiky není překvapující, že se objeví témata spojená s národní minulostí a identitou. Akcent na roli sudetoněmecké otázky ve volebním vítězství Miloše Zemana, ale zase zastírá jiné otázky spojené například s tím do jaké míry znamenala volba Zemana pro některé voliče volbu (a to jedinou možnou) proti současné vládě a jejímu stylu vládnutí. Nebo, do jaké míry byla volba Zemana protestem proti prezentaci Karla Schwarzenberga jako kandidáta bohatých, vzdělaných a VIP?

Antirepublikánské rozdělování voličů na "plebs" a údajnou "elitu"

Na celé kampani mě ale nejvíce překvapovalo pochybné a v podstatě antirepublikánské rozdělování kandidátů a jejich voličů na plebs a tzv. "elitu". Kampaň v sobě překvapivě (a opět surreálně) obsahovala prvky historického revisionismu, které byly patrné v akcentu na Schwarzenbergův aristokratický původ a popřípadě na historii jeho rodiny v českých zemích.

Nejsem zastáncem českých historických mýtů a nepatřím k těm, kteří by věřili na dobu Temna anebo na "zlou" německou šlechtu, která potlačovala malý český národ.

Naše dějiny jsou mnohem komplexnější a nadnárodně rakouská šlechta v nich měla svoje místo dlouhou dobu.

Na druhou stranu Česká republika je přímou pokračovatelkou tradice Československé republiky, která šlechtictví zrušila a omezila majetkovou (a tedy i mocenskou) pozici šlechty (a katolické církve) ze zcela pragmatických důvodů a jako jeden ze základů nového republikánského a demokratického uspořádání, které nerozlišuje mezi plebejcem a (ač rádoby lidovým) knížetem.

Šlechta a šlechtictví se staly zrušenými kategoriemi na základě dlouhodobého historického vývoje, nikoliv z nějaké zlovůle zakladatelů republiky.

V souvislosti s volbou prezidenta republiky mi toto tematizování přišlo pochybné, i když ukazuje na to, že v Česku stále dřímá jakýsi druh popkulturního monarchismu, který je možné dobře využít, ale který zároveň jaksi mimochodem narušuje některé pilíře našeho ústavního pořádku.

Pohrdání "plebsem" je strategií agresivního neoliberalismu

Nenechme se ale zmást. Podobné rozdělování na plebs, lůzu nebo na "méně vzdělané a s nižšími příjmy" popř. na socky a na elitu, úspěšné a bohaté zcela odpovídá neoliberální strategii a současně funguje interně za použití různých kulturních symbolů a asociací jako jeden ze způsobů, jak přesvědčit voliče volit proti jejich zájmům, tedy zájmům, které vyplývají na prvním místě z jejich skutečného společenského postavení a příjmové kategorie.

Kontextem této strategie je neoliberální verze kapitalismu, který glorifikuje tržní principy a tzv. volnou soutěž a bagatelizuje realitu společenských nerovností a faktické nerovnosti šancí, jež jsou ale motorem kapitalismu jako takového.

V naší době se přece skoro nikdo nechce cítit jako "socka" nebo plebs a všichni chtějí být těmi úspěšnými a bohatými.

Dovolila bych si tvrdit, že v rámci současných materialistických společenských hodnot se určitá část Čechů stydí za to být voličem levice, protože volit levici je jako "být socka".

Je to něco podobného jako jezdit MHD. Dokonce mám dojem, že volit pravici je pro některé součástí jakéhosi zcela falešného sebeprojektování a sebestylizování, které takovým lidem dodává pocit příslušnosti (a imitace) k "lepším lidem", aniž by viděli, že k nim nikdy patřit nemůžou vzhledem na to na jakých principech kapitalismus funguje.

Na druhé straně je pravda, že řada lidí ale může také (mylně) věřit tomu, že je to pravice, která spíše připraví podmínky pro to, aby se jejich "americký sen" mohl splnit.

Naopak (především sociálně demokratická) levice jim realisticky připomíná to, kým ve skutečnosti jsou a kým nejspíš zůstanou, a nabící jim řešení v rámci existujících možností.

Česká demokracie, zdá se, stále trpí především politickými předsudky a z nich vyplývajícím zmatením pojmů. Levice je ale není schopna nijak efektivně adresovat a naopak politický marketing pravice je umí dlouhodobě dobře využít k mobilizaci svých voličů.

Zeman záměrně přetransformován do "ztělesnění plebsu"

Tento národ je národ plebsu, lidí co si na živobytí vydělávají každodenní prací a kteří historicky vzešli z vesnických rolníků. V tom se nelišíme od našich sousedů na západ od nás ani na východ od nás. A není se za co stydět.

Miloš Zeman tu byl jaksi přetransformován do ztělesnění plebsu (či slovy některých členů vlády lůzy), který je vulgární, hrubý, arogantní a nekulturní, a to i přesto, že po celou dobu ukazoval, že je velmi sečtělý, vzdělaný a celkově dobře informovaný.

Zatímco Karel Schwarzenberg měl představovat ono šampaňské, noblesnost a aristokratickou "slušnost". Tato součást kampaně ještě doznívá tím, jak se teď mainstreamová a bulvární média vyjadřují o Zemanově manželce ("žena z lidu") nebo o Zemanově zevnějšku ("mastná brada" v podání Blesku).

Naše republikánství se tu rozplývá v mixu snobismu a monarchismu a usvědčuje nás z povrchnosti a hlouposti a především z neochoty si připustit kdo jsme a odkud jsme přišli.

V realitě, kde je medián hodinové mzdy v Česku něco přes 100 korun (4,4 eur) je to spíše smutné poznání. Tyto symboly a asociace se potom objevují v kontextu postupné neoliberalizace společnosti, která je typická radikalizací kapitalistických vztahů a marginalizací všech těch kdo v rámci těchto vztahů a jako přímý produkt těchto vztahů zůstávají na straně "poražených" nebo "losers".

Zdá se, že na Zemanovi irituje to, že esteticky a nakonec ani názorově nezapadá do představy o úspěšném (pravicovém) politikovi ale až moc připomíná tzv. obyčejného Čecha.

V rámci politických předsudků vůči levici a očividného elitářského snobismu řady podporovatelů Schwarzenberga je Zeman zařazen do kategorie "plebsu", je hned spojený s Východem (narážky na to Moldavsko atp.) a komunistickou minulostí, u které platí v Česku dvojí metr -- u pravice jaksi nevadí, u levice je vždy "zavrženíhodná". Nic z toho ale reálně nevypovídá o Zemanovi jako politikovi.

Surreálnost kampaně a nezájem o konkrétní politický program

Surreálnost kampaně se projevila i v minimálním a jenom okrajovém zájmu o samotný politický program a skutečné politické zásluhy a schopnosti obou kandidátů. Například jsem si nikde nevšimla žádné hlubší analýzy toho, co Zeman celým svým programem a formou vystupování (včetně toho, že do kampaně povolal dceru) chtěl národu naznačit -- že chce být pokračovatelem tradic Tomáše Garrigua Masaryka.

Zeman se svým programem stylizoval do Masaryka, prvního prezidenta Československa a obratného politika, který se nebál využívat i méně čestných metod v rámci politického boje a také prezidenta, jenž i přes omezené pravomoci vytvořil na Hradě významné politické centrum se kterým museli ostatní politici v exekutivních nebo legislativních funkcích počítat.

Tento jasný signál ale jaksi zapadl a ukázalo se, že Masaryk už asi není pro Čechy tím, kým býval.

Nakonec, co si budeme povídat, byl to přece jenom plebs a volič sociální demokracie, syn z malých poměrů, který nedisponoval dlouhým rodokmenem císařských ministrů a vojevůdců. Byl tím, koho tak "republikánsky" zařadil režisér Menzel mezi nevolníky.

Při poslední debatě na České televizi se konečně ukázalo, že Karel Schwarzenberg nemá co nabídnout - mimo opakování floskulí a obecných frází, doplněných prázdnými vtipy, nebylo možné zjistit (jako ostatně po celou dobu jeho kampaně), jakým způsobem chce funkci prezidenta vlastně vykonávat.

Myslím, že muselo být očividné, že by byl prezidentem slabým a neaktivním, spíše reprezentativní figurkou než politikem.

Ano, Karel Schwarzenberg by byl možná dokonalým konstitučním monarchou, jenže na tuto funkci nekandidoval.

Popularita Karla Schwarzenberga tak v sobě obsahuje další v podstatě surreálný motiv, kterým je nereflektovaná nostalgie po starých dobrých časech císaře pána a s tím spojená neschopnost vidět, že na začátku 21. století nejen, že žijeme v úplně jiných časech ale i to, že hledání řešení v minulosti nám nepomůže vyřešit problémy současnosti. Mytologizovaná minulost se stala v posledních dvaceti letech berličkou, kterou česká společnost používá, aby se nemusela podívat na svůj současný obraz do zrcadla a postavit se na vlastní nohy.

Politický surrealismus se svými kulturně produkovanými tropy je tak nejen útěkem od reality ale také projevem fatálního a celkového (i pojmového) zmatení české společnosti, která si neví rady ani ve svojí minulosti ani ve svojí budoucnosti a už vůbec ne se svojí současnosti a která lehce podléhá falešným nebo umělým mýtům a zástupným tématům, jež ji jenom oddalují od řešení problémů dneška a od strategického hledání udržitelné budoucnosti.

Ukazuje také na to, že neoliberalismus si už vybral svojí daň ve společenské polarizaci na "chudší" a "bohatší" či na regiony a velká města, která se promítla do průběhu kampaně a samozřejmě také do výsledku voleb.

Změna, po které pořád voláme, ale nemůže přijít, pokud nebudeme na prvním místě ochotni přijmout sami sebe a realisticky zhodnotit kdo jsme a kam vlastně chceme směřovat.

0
Vytisknout
19713

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2013