Jen počkej, zajíci!

1. 2. 2013 / Pavel Táborský

Je zcela přirozené a žádoucí, že si lidé obvykle váží svých umělců. A nejen to, mají je rádi a důvěřují jim. Bez oboustranného vztahu diváka a tvůrce se umění snad ani nedá dělat, neboť by umělecký výkon směřoval do prázdna a rozhodně by "nenastavoval zrcadlo" vnímatelům a samozřejmě i autorům. Tato parádní fráze je kupodivu svým zjednodušeným obsahem docela pravdivá.

Když se tvořivým lidem jejich práce daří s použitím uměleckých prostředků, bývá výsledek většinou zdařilý a přínosný. Divák, posluchač, zkrátka každý vnímatel umění však pozná, když z "nastavování zrcadla" vyčuhuje agitační základ.

Kdysi bývali umělci určitými okolnostmi dokonce nuceni, aby takovou nepříliš důstojnou roli převzali. Tehdy se z nich ustavovaly agitační úderky a v jedné velké zemi poblíž se jim říkalo agitpropčíci. Vznikaly častušky, které se zpívaly s harmonikou, neboť klavír byl drahý a nebýval mobilní. Hovořilo se příliš nahlas a dlouze o angažovaném umění. Taky se různí tehdejší manažeři ptávali: "S kým jdete, mistři kultury?" A oni se báli, nebo i styděli odpovědět pravdivě, neboť by dopadli jako havran ve známé parafrázi bajky. Když si otevřel zobák, přišel o chleba. To už snad dnes vesměs neplatí.

Umělec v roli agitátora obvykle vypadne přes veškerou snahu z role. Bývá při takovém počínání nejistý, rozpačitý, nervózní a nepochybně si sám uvědomuje, že jeho míra ztotožnění s danou, byť i vlastní předlohou se zákonitě blíží výkonu, který ochotníci většinou řeší závěrem zvaným "vítr z hor".

Jsou však také filmy, ba i jen jednotlivé scény, jakož i herecké kreace ze zlatého tvůrčího fondu, které provázejí lidi každodenním běžným životem. Staly se dokonce jakýmisi berličkami a v podobě citátů a připomenutí scén pomáhají upřesnit myšlení a oživovat konverzaci. Vrostly do podoby moderního folkloru. Nemůže být lepší ocenění tvůrčí práce Mistra scenáristy. Nádhera jeho motivů a zkratek ve filmu vydá za stovky metrů popsaného papíru. Vyčuhuje z nich krása a člověk. A ten citlivý i slzu ukápne. Autor ho pohladil smíchem skrz slzy.

Ve filmu Svět patří nám psali vápnem po plotě pánové V + W v roli nezaměstnaných z nouze a hladu vzájemně konkurenční volební hesla. "Ať žije Forman!" a "Ať žije Bernard Lion!" Milovníci filmů pro pamětníky si jistě vzpomenou, jak to s oběma dopadlo. A to ještě netušili, zda vyhraje Lion, nebo Forman. V závěru to nakonec skončilo pro všechny zajíce dobře. Neboť pohádky i bajky mají mít šťastný konec. Skutečnost však byla podstatně jiná.

Každý umělec má svaté právo vyjadřovat i své občanské postoje. Snad by tak měl činit těmi prostředky, které jsou mu blízké. Pokud se už vydá na cestu propagace osob a politických poměrů, měl by vědět, že role zajíců není pasivní. A hlavně, že ti "správně" nažhavení zajíci rádi alternují v rolích z oboru tragického. Umravnit jejich počínání pak nebývá jednoduché. Naštěstí už i pan Kotěnočkin a jeho spolupracovníci moc dobře věděli, že i obyčejný zajíc má rozum. Možná i větší než dva lišáci, kteří mají apetit a dobré zuby. K čemu ovšem takový vulpes vulpes potřebuje advokáty, když má jasný a přitažlivý program, se neví.

0
Vytisknout
11504

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2013