Válečný hrdina a šlechtic politik

30. 1. 2013 / Pavel Táborský

Bajky a pohádky jsou v poslední době ve značné oblibě. Vysvětlovat s ohledem na poznatky literární vědy, historie a komparatistiky, proč se i starším lidem zamlouvá poetika pohádkových příběhů, bude zdánlivě jednoduché, ale s ohledem na stálou funkčnost množství archetypů zároveň i složité. Touha po spravedlivém vyústění hlavního motivu sváru dobra se zlem bude asi základem tohoto milého vztahu k folkloru, náročnost vlivu jednotlivých kultur a jejich vývoje budou patřit k otázkám složitějším.

Například primitivní údajná bajka o dvou lišácích a tlupě zajíců, které zachrání před sežráním starostlivý lesník, neboť pravděpodobně sám dává přednost jiné vybrané krmi, patří k bajkám bez řádně komponované pointy. Fabule by byla docela v pořádku, až na známý fakt, že dva lišáci si do revíru sotva polezou. Žánrově bychom tento opus jinak zkušeného autora mohli zařadit spíše jako útvar literatury věcné blízké seznamovacímu inzerátu. Hlavní nedostatek tkví v naprosté absenci kvalitního mravoličného ponaučení, neboť rada zajícům, aby se obrátili na pomoc k fořtovi, bude platit do nejbližšího honu. Uvedené nedostatky jdou na vrub časové tísně, do které se autor dostal vzhledem k termínu zadání objednávky.

Jak by se čtenářům líbilo třeba vyprávění o dvou postavách - válečném hrdinovi a šlechtici v politice. Místo žili,byli můžeme naštěstí začít tradičně: "Žiji a jsou." Nejde vůbec o to, že by za jistých okolností mohl šlechtic a budoucí politik chodit válečnému hrdinovi pro pivo. Neboť věkový rozdíl mezi oběma muži není zrovna zanedbatelný. Určující budou stavovské rozdíly. Spíše však půjde o částečné srovnání míry lidských hodnot jednoho starého a druhého stárnoucího muže, která byla po většinu jejich života určována ne zrovna příznivými společenskými a politickými vlivy a kterou jeden i druhý ovlivňovali, jeden dříve a druhý později, svými postoji. Válečnému hrdinovi bylo osmnáct let, když spolu se svým otcem prchá přes Polsko a Sovětský svaz do strastiplné emigrace. Po vojenském výcviku u československé vojenské jednotky odchází na Blízký východ a pak na frontu do Tobruku. Posléze bojuje u protiponorkového letectva. Válku přežije, jeho matka zahyne v koncentračním táboře. Z dnešního pohledu mladých lidí vedl parádně dobrodružný život. Jenže všude kolem se střílelo, občas zaštěkala mina, kousla veš, nedošla mináž, zákop byl mokrý ( v Tobruku sice suchý, až příliš suchý), jak pravil básník a spisovatel, který na frontě pobyl také. Náš mladý muž, jehož úvod života mohl být zároveň předčasným závěrem, se posléze stal jedním z válečných hrdinů, jedním z těch, jejichž nemalé oběti přinesly oběma národům bývalého Československa svobodu a bez nadsázky zachránily i jejich holou existenci.

Když začala 2. světová válka, byly budoucímu politikovi nějaké dva roky a byl v láskyplné péči svých opatrovatelů. Jeho strýček a otec se každý svým způsobem zapojili do domácího odboje, tatínek byl jedním z příslušníků domácí šlechty, která vystoupila v roce 1938 státotvorně na obranu republiky a posléze byl aktivní i v květnovém povstání v roce 1945. Od roku 1948 byla rodina v emigraci. Šlechtické postavení předurčovalo nejmladšího z rodu k diplomatickým aktivitám i za účelem udržení rodinného majetku. Dostalo se mu vybraného vychování a vzdělání. Z rakouského exilu podporoval opozici v ČSSR a byl předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. Od roku 1990 byl konzultantem Václava Havla a stal se jeho kancléřem, čili státním úředníkem a posléze politikem, který se angažoval v několika stranách. O osudech obou protagonistů by se dalo zajisté vyprávět déle, ale podstatné skutečnosti byly pro posun vyprávění řečeny.

Hrdinství našich vojáků v zahraničních jednotkách bylo mnohokrát slovně a místy i skutky částečně oceňováno. Zejména u příležitosti pokládání věnců na místa jejich posledního odpočinku. S velkou starostlivostí politikové v předklonu upravovali stuhy věnců, aby přítomné kamery zaznamenaly důstojnost okamžiku a schopnost politikova emotivního vzplanutí. Lze se však důvodně obávat, že podstata piety těmto odborníkům na veřejně deklarovanou úctu poněkud nedochází.

Zapomínají totiž na nesouměřitelnost skutků válečných hrdinů a postojů dnešních politiků v každodenní praxi. Váleční hrdinové většinou uznávali svého velitele do všech důsledků. Dva poddůstojníci, které jejich vrchní velitel posílal v zimě roku 1941 na jistou smrt, byli odhodlání tento rozkaz splnit. Určitě by dnes nebyli rádi, že jejich vrchního velitele dnes posílá nějaký politik, byť obrazně, k Mezinárodnímu soudnímu dvoru, aby se tam zodpovídal z jakéhosi fiktivního obvinění. Oni totiž do dnešních dnů vědí, co je to vojenská čest. Obsah tohoto termínu nejednou naplnili bez ohledu na vlastní život. Termín politická čest však není příliš frekventovaný.

Proto se asi během závěrečného diskusního televizního pořadu před druhým kolem prezidentské volby válečný hrdina otázal šlechtice politika, jaký má názor na otázku vlastní cti v souvislosti s jeho politickým působením. Náš šlechtic politik se rozčílil jako fořt, i když otázka byla naprosto srozumitelná a odpověď mohla být jednoduchá. Fořt v roli politika nezklamal. Všude bude sice klást věnce u hrobu válečných hrdinů a živého hrdinu si dovolil peskovat jako malého kluka. Navíc jako možný vrchní velitel prokázal neznalost armádních hodností. Zkrátka své české vlastenectví projevil opětně vskutku dokonale.

0
Vytisknout
9940

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2013