Je možné objektivizovat správnost znaleckého posudku v umění?

23. 10. 2013 / Michal Giboda

Podle časopisu Art+Antiques sběratelé a investoři do umění utratili za rok 2012 přibližně 881 milionů korun; jiné zdroje uvádějí, že za uplynulých deset let to bylo asi 5,4 miliardy korun. Umění se stalo komoditou, dobře uloženými penězi, jistotou ve stáří, ale odborníci varují: každé čtvrté plátno prodávané v Česku je podvrh. Majitelé padělků pravděpodobně mají znalecký posudek, který stanoví cenu obrazu, ale nevypovídá o pravosti díla. Národní galerie nejčastěji naráží na falza tak ceněných autorů, jako je Emil Filla, František Kupka, Josef Čapek, Jan Zrzavý nebo Josef Lada či Chagall, Picasso a Matisse. Pražský obchodník s obrazy Leonard Adamec prodal sedm falzifikátů za sedmnáct milionů korun. Mezi nimi obrazy Jana Zrzavého a Antonína Slavíčka. Za největší zjevení mezi českými falzifikátory je považován Libor Prášil. Okopíroval na 160 obrazů mistrů devatenáctého a dvacátého století tak dokonale, že zmátl i renomované znalce. "I Kristián Kodet jako svědek u soudu měl problém rozeznat, který obraz namaloval on a který je falzum," řekla mluvčí krajského soudu v Brně Miroslava Sedláčková. František Horčička byl český restaurátor, umělecký znalec a falzifikátor. Jeho práce spočívala hlavně v úpravách starších obrazů. Zemřel v roce 1856, ale většina jeho falzifikátů byla odhalena až ve 20. století. Aby se padělky nedostávaly na trh znovu a znovu, vstupuje do hry neurověda.

V roce 1995 Metropolitní muzeum umění v New Yorku (Met) uspořádalo kontroverzní výstavu s názvem Rembrandt/Not Rembrandt, na níž byly vedle sebe obrazy, které s určitostí maloval Rembrandt, a obrazy, které malovali jeho žáci. Před sto lety se Rembrandtovi připisovalo asi 700 uměleckých děl, v průběhu 20. století se jejich počet snížil o 50% tím, že historikové umění a kritici začali hledat znaky, které by umožnily rozpoznat rozdíly mezi prací mistra a pracemi jeho žáků. Toto dělení mělo veliké finanční důsledky. Zatímco malba nejlepšího Rembrandtova žáka Willema Drosta se prodávala za několik desítek tisíc dolarů, pravý Rembrandt měl několikanásobně větší cenu. V roce 2009 se málo ceněný Rembrandtův portrét prodal za 33 milionů dolarů.

Co představují ty ohromující, neomylné znaky, jež mají určit podstatné a neomylné rozdíly? Jaké je delikátní dělítko mezi géniem a jeho imitátory, mezi originály a falzy? Jednou z možností je cosi mysteriózního, těžko uchopitelného, co holandský malíř dával svým dílům a co může být v jeho originálech objeveno či identifikováno. I když nejsme schopni s určitostí definovat tak drobné rozdíly, nevědomky zavěšujeme Rembrandta do Met a jeho imitátory ukládáme do suterénu. Veliké umění není náhoda.

Druhá možnost je založena na předpokladu, že naše estetické soudy jsou značně komplikované. Přestože Rembrandt byl výjimečně talentovaný umělec, naše odezva na jeho umění je podmíněna mnoha proměnnými, které nemají nic společného s olejomalbou. Mnohé z těchto proměnných mohou zkreslit naši percepci do té míry, že si připouštíme rozdíly, které ve skutečnosti neexistují, čímž se pokřivuje verdikt historiků umění ve srovnání s tím, co vidíme. Jinými slovy, váha Rembrandtovy osobnosti je neoddělitelná od podstaty, že "to je Rembrandt"! Ten muž je silná obchodní značka.

Vědci z Oxfordské univerzity se rozhodli otestovat obě protichůdné hypotézy formou jednoduchého pokusu se 14 dobrovolníky, kteří byli znalci Rembrandtova díla, ale neměli formální (univerzitní) vzdělání v historii umění. Každý z dobrovolníků byl podroben testu s použitím Funkčního zobrazování magnetickou rezonancí (fMRI = functional magnetic resonance je moderní zobrazovací, potažmo vyšetřovací metoda, pomocí níž se snažíme zobrazit (mapovat) funkční oblasti mozku aktivované při provádění určitého úkolu či stimulace buď zaznamenáním změny prokrvení dané oblasti (perfúze), nebo na základě změny prokysličení (oxygenace) krve, a nepřímo tak detekovat ty části mozkové kůry, které se podílejí na provedení kognitivní, motorické či jiné úlohy vykonávané vyšetřovaným subjektem).

Před zahájením experimentu byli dobrovolníci seznámeni se svým úkolem: "Při tomto pokusu uvidíte postupně 50 Rembrandtových maleb-portrétů. Než se daná malba objeví na obrazovce před vámi, budete slovně informováni, zda přicházející malba je "originál", anebo "kopie". Po každé olejomalbě obrazovka zůstane po několik sekund bílá, aby si váš zrak mohl odpočinout." Všechny portréty byly rovnoměrně rozděleny na opravdové Rembrandtovy malby a "Rembrandtovou školu". Každá pokusná osoba se mohla dívat na portrét po dobu 15 sekund, zatímco skener fMRI zaznamenával změny v prokrvení mozkové kůry. V průběhu těchto 15 sekund pokusná osoba musela oznámit svůj soud. Výsledek byl, že polovina osob považovala "pravého" Rembrandta za kopii. Teoreticky takto postavený pokus dovolil vědcům odlišit nervovou odpověď na samotné umění (oko-mozek) a odpověď jako výsledek přisuzovaných vlastností malby (oko-úsudek-odpověď). První závěr tohoto pokusu je, že nebyl prokázán "zjistitelný"rozdíl ve vizuálních úsudcích, a to jak při určování pravosti obrazu samotného Rembrandta, tak obrazů jeho žáků. Důraz byl kladen na slovo "zjistitelný"; fMRI je robustním nástrojem, ale protože nemohl prokázat významné rozdíly mezi oběma skupinami maleb ještě neznamená, že je nepoužitelný. Rovněž není překvapující že hodnocená plátna s minimálními rozdíly vyvolala téměř identickou sensorickou (vizuální) odpověď. Závěr: Aby umělecký kritik mohl spolehlivě rozeznat Rembrandtův originál od falza, potřebuje léta "tréninku", ale i potom může docházet k mylným rozhodnutím, jak ukázala výstava v Metropolitním muzeu umění v New Yorku. Je těžké rozeznat dobrý padělek od originálu, žádný odborník nemůže s určitostí říct, který z obou je originál. Někdy ani sám autor nepozná svůj obraz.

Nicméně vědci lokalizovali místa aktivity v mozkové kůře vždy, když daná osoba považovala malbu za autentickou, bez ohledu na to, jestli byla nebo nebyla "pravá". V takových případech mozek pokusné osoby ukázal vrchol (pik) aktivity v oblasti orbitofrontální oblasti mozku (hned za očima), která část mozku je spojována s vnímáním odměny, rozkoše, zábavy a peněžního zisku (podle vědců taková mozková aktivita ukazuje na emoční vnímání hodnot uměleckého díla). Je zajímavé, že nebyl zaznamenán rozdíl v orbitofrontální odpovědi, když osobě při pokusu bylo falzum Rembrandta představeno jako pravé. Když ale byl této osobě obraz představen jako falzum, ukázalo se, že falešný Rembrandt vyvolal nejvyšší míru aktivity mozkové kůry, a to jak ve frontopolární oblasti, tak i v precuneus (části limbického systému). Vědci takovou aktivitu mozku vysvětlují tím, že osoby v testu aktivně a s nasazením hledali chyby v představené malbě. Protože obraz vypadal jako pravý Rembrandt, a v mnoha případech tomu tak bylo, osoba byla nucena najít vizuální vady, které by umožnily obhájit její verdikt, že jde o falzum, hledáním takových znaků (markrů), jež by Rembrandt nikdy neudělal. Kvalita uměleckého díla zde byla irelevantní.

Výsledky těchto testů podpořily předpoklad, že když mají lidé udělat estetický úsudek, jsou v zajetí mnoha vlivů. Ne všechny jsou hned uchopitelné, ve skutečnosti jsou některé nedosažitelné přímému sebepozorování, ale jejich přítomnost je odhalena zobrazovací metodou. Svědčí to o tom, že má-li se udělat komplexní rozhodnutí, aktivita různých oblastí mozku je integrovaná v protikladu k aktivaci jen jediné oblasti mozku při estetickém úsudku.

Závěrem můžeme konstatovat, že vždy, když máme vyslovit soudy o něčem, co není viditelné na plátně, vypomáháme si mentální "berličkou" a krásu vidíme, protože ji hledáme! Dokud tu bude umění, nezmizí ani padělatelé.

0
Vytisknout
3870

Diskuse

Obsah vydání | 24. 10. 2013