Armády a státy v éře překročení mezí

24. 10. 2013 / Karel Dolejší

Historik Albert Palazzo z Australian Army's Land Warfare Studies Centre v Canbeře rozvíjí koncepci a MacGregora Knoxe a Williamsona Murraye a konstatuje, že po vzestupu národního státu v 17. století, Francouzské revoluci, průmyslové revoluci, I. světové válce a nástupu jaderných zbraní čeká svět v pořadí již šestá revoluce v moderním válčení. Ta bude vyvolána především rostoucím nedostatkem zdrojů, který sebou přinese ústup od globalizace a konec ekonomického růstu. Státy, které budou nadále chybně vycházet z předpokladu pokračování starých vývojových trendů, nedokážou včas reagovat na výzvy nové éry a hrozí jim riziko oslabení a rozpadu. Armády budou muset v nových podmínkách čelit vlastním výzvám a kromě toho jim hrozí, že budou silně přetíženy.

Nedostatek zdrojů v kombinaci s důsledky globálního oteplování způsobí, že globalizace přestane fungovat jako velký zásobník schopný sanovat regionální krize. Tato relativně nová funkce globalizované ekonomiky byla umožněna pouze relativním a dočasným nadbytkem zdrojů, který nebude možno zachovat. Lidstvo totiž vyčerpává všechny zdroje rychleji, než se stačí obnovovat - počínaje zásobami spodní vody a konče fosilními palivy. V takové situaci se nelze divit, pokud jednotliví hráči namísto otevření svých ekonomik raději zvolí zajištění produkce pro vlastní spotřebu - jako to udělalo Rusko v roce 2010, když zakázalo vývoz obilí. Podobných případů bude přibývat. A s nimi klesá pravděpodobnost, že se regionální krize podaří řešit přesunem málo dostupných vzácných zdrojů odjinud. Viz tzv. Arabské jaro.

Éra relativního dostatku poznamenala i podobu ozbrojených konfliktů. Ty byly v posledních dekádách vesměs charakterizovány nárůstem různých omezení a pravidel ohledně použití síly. Války byly často chápány jako podnikání svého druhu a analýza nákladů a ztrát (co mě může stát tato vojenská operace/co jí mohu získat) byla nejčastější rozhodovací procedurou. V éře nedostatku tomu ale bude jinak. Přibude válek "existenčního" charakteru, válek o přežití. Takových, jakou dnes vede řekněme alávitská menšina v Sýrii. Ti, kdo válčí o udržení svých zdrojů a o přežití, nemají už před sebou rozhodování o tom, zda se jim válka vyplatí. Také proto bude válek přibývat.

První obětí takových válek nebude ovšem pravda, ale etika, upozorňuje Palazzo. Dnešní pravidla válčení budou v existenčních konfliktech zřejmě rutinně porušována.

Armádu přitom čekají velké výzvy. Dosavadní iniciativy jako snaha vyvíjet alternativní paliva, zajistit strategické zásoby, nebo připravit se na důsledky klimatických změn jsou sice důležité a je třeba v nich pokračovat, samy o sobě však stačit nemusí. Nedostatek zdrojů se nepochybně postupně dotkne i fungování samotné armády. Je třeba začít řešit takové otázky, jako zda a kdy je vůbec nutné používat vysoce energeticky náročné zbraňové platformy, nebo jak postupovat, pokud ozbrojené síly postupně ztratí mobilitu odvozenou od motorizace, která byla základem téměř veškerých operací od prvního výstřelu II. světové války. Některé dnes vysoce favorizované zbraňové systémy mohou ztratit na významu a jiné, zdánlivě vedlejší kapacity mohou naopak být časem rozhodující - asi jako když v podmínkách bojů o klášter Monte Cassino měla záhy dobrá mula cenu deseti tanků.

Palazzo mimo jiné vlastně upozorňuje na fakt, že v budoucnosti už nemusí být možné kompenzovat nedostatečné kompetence vojenského personálu množstvím nasazeného materiálu, jako to dělaly během II. světové války spojenecké mocnosti na východě i na západě.

Státy, které včas zachytí nový trend a dokážou se adaptovat, budou mít výhodu před těmi, jejichž elity dál občanstvo zásobují nerealistickými vizemi rostoucího blahobytu. Důsledky éry nedostatku samozřejmě nelze v tento okamžik odhalit beze zbytku a v jednotlivých regionech se mohou podstatně lišit; avšak zvyšování odolnosti, určení toho, co má skutečně zásadní význam a co je eventuelně zbytné, hledání náhradních řešení či shromažďování strategických zásob může státům pomoci adaptovat se na to, co přijde - na mnohem hostilnější a násilnější mezinárodní prostředí. Ministerstva obrany se musejí připravit na budoucnost, v níž budou války četnější, ničivější a v mezinárodních sporech budou hrát větší roli než v nedávné minulosti.

Rozhodnutí, která státy přijmou v blízké budoucnosti, rozhodnou o tom, které z nich přežijí relativně bez problémů a které naopak postihne úpadek a rozklad. Pokud budou tato rozhodnutí z ideologických důvodů postavená na chybných předpokladech, snižuje to pravděpodobnost přežití takto postižených společností.

Éra nedostatku si vynutí významné změny na všech úrovních. S tím by měli pomoci vědci a političtí experti nejen pokud jde o samotnou otázku omezených zdrojů, ale také o národní bezpečnost a bezpečnost obyvatelstva, do čehož má také co mluvit armáda.

0
Vytisknout
5519

Diskuse

Obsah vydání | 25. 10. 2013