Mluvíte chomsky? "Vojenský keynesianismus" pro mateřské školky

9. 6. 2014 / Karel Dolejší

Doba pozdního kapitalismu, v níž žijeme, má velmi daleko k univerzálním učencům renesance. Existuje minimum osob doopravdy zvládajících ještě alespoň dva obory současně. Spíše je tomu tak, že špičkový intelektuál v jednom oboru dnes soustavně diletuje v ostatních, pokud se k nim veřejně vyjadřuje. Zatímco k tématům, na něž je skutečně specializován, se vyjadřuje na excelentní úrovni, v jiných ohledech je i jeho produkce nanejvýš průměrná - a pokud je nesebekritický, dokonce vysloveně podprůměrná. Česko má vlastní profesory ztrapňující se neinformovanými komentáři ohledně klimatologie, majetku Rothschildů či Transatlantické smlouvy o volném obchodu. Rozdíl mezi Noamem Chomskym a Václavem Klausem je ovšem zřetelný, protože Klaus není a nikdy nebyl špičkou v žádném oboru, a je otázka, zda byl kdy aspoň průměrný v čemkoliv jiném kromě politické manipulace. Jakmile ovšem i takový Chomsky opustí vlastní specializaci, od Klause se liší pouze ideologickým znaménkem.

Vojenský keynesianismus?

Jednou z velmi často opakovaných tezí Noama Chomského je tvrzení formulované v 90. letech minulého století, podle nějž v USA vládne ekonomický systém, který autor popisuje jako "vojenský keynesianismus". V jeho rámci údajně stát uměle vytváří poptávku po zajištění mezinárodní bezpečnosti (podle Chomského taková poptávka sama o sobě neexistuje a údajně bezkonkureční nadvláda USA zajišťuje absenci bezpečnostních hrozeb) a podporuje tak vojensko-průmyslový komplex.

Co je novějšího data ovšem nemusí být nutně vždy kvalitnější, než co vzniklo již dříve, dokonce i ve sféře intelektuální produkce. Zůstanu-li dokonce v podobně ideologicky laděné produkci, jaká konvenuje čtenářům Chomského, britský trockista Michael Kidron v roce 1967 zveřejnil studii nazvanou Permanent Arms Economy (Permanentní zbrojařská ekonomika). Zatímco Chomsky tvrdí, že "pentagonský systém" je fakticky formou státní podpory ekonomice, že ve skutečnosti americkou ekonomiku udržuje v chodu, Kidron už mnohem dříve položil kacířskou otázku, zda stimulace poptávky po zbraních je skutečně pro ekonomiku přínosem. Podle Kidrona je zbrojení separátní oblastí, kde stát uměle a jen částečně čelí přirozené tendenci kapitalistické ekonomiky k všeobecnému poklesu míry zisku. Jinými slovy, jde podle něj o jakousi "díru" v systému, v němž jinak zmíněná tendence nadále bez překážek působí. Zbrojařský průmysl podle Kidrona tedy neprodukuje ekonomickou hodnotu, nýbrž vlastně a především předražený "odpad". Nižší míra zisku v civilní výrobě pak může způsobovat, že producenti a investoři opouštějí nevojenská odvětví.

Kdyby člověk přijal Chomského perspektivu, v níž je státem podporované zbrojení jakousi fungující formou skryté keynesiánské podpory ekonomiky, těžko by mohl pochopit, jak se některé státy vůbec mohly uzbrojit téměř až k ekonomické smrti. Pakliže chce někdo vysvětlovat empirická fakta místo toho, aby jen a priori obviňoval americký establishment ze systematické nesmyslné podpory zbrojení, musí sáhnout k poněkud sofistikovanějším vysvětlením, než jaké skýtá pohodlná teze o "vojenském keynesianismu".

Mají zbraně také užitnou hodnotu?

Podle Kidrona, podobně jako podle Chomského, jsou zbraně marxisticky vzato jakýmsi podivným, bastardním zbožím. Když člověk čte jednoho nebo druhého autora, uvědomuje si jasně, že podle nich jsou zbraně zbožím, které má pouze směnnou, ale žádnou užitnou hodnotu. Kidron je ovšem daleko důslednější, neboť vlastně tvrdí, že kapitalismus produkcí neužitečného zbrojařského zboží nepodporuje ekonomiku, ale pouze plýtvání. Zvedá zisky těch, kdo vyrábějí něco, co ve skutečnosti nikdo nepotřebuje - a to je podle Kidrona také vše, čeho se státní podporou zbrojení dosáhne. U Chomského je to celé mnohem méně logicky konzistentní. Stát podle něj uměle vytváří poptávku po nepotřebném zboží vojenskoprůmyslového komplexu a tím prý fakticky udržuje americkou ekonomiku v chodu, zatímco ostatním státům světa keynesianismus přísně zakázal.

Je ale pravda, že zbraně nemají vůbec užitnou hodnotu, tj. že je kromě těch, kdo na nich vydělávají, nikdo nepotřebuje? Dokud existuje vzájemná konkurence imperialistických velmocí, každá taková velmoc, ale dokonce i většina satelitů, čelí potenciální hrozbě vojenského útoku, a to i v podmínkách existence jaderných zbraní. (V 70. letech jaderná ČLR několikrát vojensky napadla území sousedního jaderného SSSR.) Aby vláda státu útočníka odradila (pokud tedy nechce sama útočit), pořizuje si zbraně. Pakliže si je vůbec nepořídí, nebo nakoupí jen zbraně špatné, patří to k faktorům, které snižují šanci na úspěšné odstrašení útočníka blízko k nule.

Užitnou hodnotu zbraně jakožto schopnost věci splnit reálnou potřebu by bylo tedy možno i v rámci zcela mírumilovné rozpravy provizorně definovat jako schopnost (spolu s jinými faktory, jako je vysoká připravenost armády, politické odhodlání bránit se útoku atd.) odrazovat potenciální útočníky od vojenského dobrodružství. Aby zbraň měla takovou schopnost odstrašovat, nesmí být ovšem o mnoho horší, než ta, kterou disponuje potenciální útočník.

Irák disponující ve velkém množství simplifikovanými exportními verzemi sovětské obrněné techniky či zastaralým systémem PVO mohl relativně úspěšně bojovat proti íránské početní převaze, ale proti americkým zbraním tato zastaralá technika šanci neměla. Její užitná hodnota byla velmi nízká.

Během studené války Západ vedený USA skutečně vážně soupeřil s konkurenčním systémem a konkurenční sovětský systém měl v řadě oblastí technicky či koncepčně navrch, ačkoliv v jiných sotva držel krok a ještě v jiných pořádně zaostával. Na užitné hodnotě zbraní v té době rozhodně záleželo. "Americké století", které netrvalo ani pětadvacet let, pouze označuje dobu poté, kdy tato užitná hodnota relativně ustoupila do pozadí, protože realisticky vzato, USA neměly skutečného konkurenta a vyzyvatele kromě "darebáckých států" a teroristických organizací. To však stále neznamená, že by i v této době neexistovaly žádné bezpečnostní hrozby (je veliký rozdíl říci, že někdo nějakou hrozbu účelově přehání, nebo říci, že si ji vymyslel a žádná hrozba neexistuje), a už vůbec ne, že dnes neexistují takové hrozby ve vznikajícím "multipolárním světě" s tektonickými pohyby v geopolitickém podloží. Prostě si jen USA nějakou dobu mohly dovolit luxus utrácet za zbrojení neuvěřitelné částky, aniž tomu aspoň přibližně odpovídala také užitná hodnota pořízeného zboží. Jedním takovým příkladem může být Bushův systém protiraketové obrany, který nefungoval a který kromě zisků producentů a provokování Ruska a Číny nebyl dobrý vůbec k ničemu.

Svět žil po nějakou dobu v netypické a nestabilní situaci dominování světového systému jedinou mocností. V této situaci jen minimálně záleželo na tom, zda cena americké výzbroje nějak koreluje s užitnou hodnotou. Tato situace už je minulostí. Jakmile přicházejí reálné výzvy, není již možno nadále provozovat nic, co by vzdáleně připomínalo "vojenský keynesianismus", a to mj. i proto, že zbrojením se americká ekonomika ve skutečnosti vůbec nestala silnější. Produkce nevojenského průmyslového zboží je už mnoho let z kontinentálních USA povětšině "outsourcována" do zámoří a dlouhodobý úpadek americké průmyslové základny si vybírá krutou daň také na amerických zbraních. Ty jsou vesměs přecpány drahou elektronikou a všelijakými komfortními "vychytávkami", což ovšem samo o sobě neznamená, že jsou z funkčního hlediska vždy technicky lepší, než mnohem střízlivější konstrukce čínské nebo ruské, a už vůbec ne, že poměr cena-výkon nehovoří v jejich jednoznačný neprospěch. A ekonomická politika, kterou Chomsky označuje jako "vojenský keynesianismus", nakonec americkou ekonomiku téměř zničila. Pokud náhodou chcete obhajovat keynesianismus, určitě nenakupujte u Chomského.

USA vstupují do fáze, kdy začaly na zbrojení šetřit a současně ožívají také jejich mocenští konkurenti, především Čína; ale pro Evropana není nedůležitá ani vznikající ruská vojenská hegemonie na jeho kontinentě.

Speciální a přechodné podmínky, které před našima očima zanikají, jsou ovšem stále zafixovány v obecné Chomského teorii "vojenského keynesianismu", která mizejícím podmínkám po omezenou dobu velmi aproximativně odpovídala.

Navzdory probíhajícím změnám právě předpoklad jednoznačné a nezpochybnitelné dominance USA ve světě a bezvýznamnosti jejich mocenských konkurentů stále tvoří podloží celé řady chybných a nevěcných zahraničněpolitických soudů levicové ikony, která v minulých dnech navštívila Českou republiku.

0
Vytisknout
8068

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2014