Bezpečnostní výzvy pro Evropu v roce 2016: Rusko, "islámský stát", migrační krize

15. 12. 2015 / Karel Dolejší


Jedním z nejspolehlivějších indikátorů toho, jaké má stát priority v zahraniční politice, jsou ekonomické výsledky jeho zbrojovek. Indikátor automaticky zbavuje různých šumů, jako jsou obranné výdaje směřující do personálních nákladů (rekordmankou je zde zřejmě Belgie, která takto, z velké části na sociální zabezpečení vojáků, vynakládá přes 90 % obranného rozpočtu) a informuje přímo, jaké jsou trendy ve vyzbrojování. Včera publikovaná analýza Stockholmského institutu pro mírový výzkum (SIPRI) "Top 100 and recent trends in the arms industry" obsahuje kompletní údaje za rok 2014 ZDE a nese v tomto směru jasné poselství. Zisky amerických i evropských zbrojovek meziročně klesají v řádu procent, u ruských protějšků o desítky procent rostou.


Stovka největších společností nabízejících zbraně a služby v oblasti vojenství jako celek čtyři roky za sebou zaznamenává pokles zisků, který v období 2013 - 2014 činil 1,5 %. Celkový obrat těchto společností v roce 2014 dosáhl 401 miliard dolarů.

Západní společnosti zatím stále v žebříčku SIPRI dominují, avšak jejich prodeje klesají rychleji, než kolik činí průměr celé stočlenné skupiny (o 3,2 %).

V Západní Evropě se projevuje jednoznačný trend poklesu nákupů výzbroje ve prospěch zachování personálních výdajů na ozbrojené síly, konstatuje SIPRI.

36 společností reprezentujících v žebříčku "zbytek světa" mimo severoatlantický prostor zaznamenalo vzestup prodejů průměrně o 25 %, přičemž ruské sahají dokonce po 50 % hranici (48,4 %).

Velká většina produkce ruských zbrojovek je dodávána vlastním ozbrojeným silám, ačkoliv dalšími velkými klienty jsou Indie a Čína. Export zbraní nijak neklesá, navzdory západním sankcím.

Vesměs s výrazným odstupem za ruskými zbrojovkami se v žebříčku prosazují jiné nezápadní společnosti, jako turecké ASELSAN a TAI, krok s Moskvou drží jen výjimky, jako jihokorejský Hyundai Rotem.

Protože z Pekingu nejsou k dispozici spolehlivé údaje, SIPRI tradičně nezahrnuje čínské zbrojovky do svého žebříčku.

***

Zpráva společnosti IHS Jane`s nazvaná stručně "Annual Defence Report 2015: Europe" ZDE (pdf) zdůrazňuje několik zásadních impulsů, které letos bezpečnostní prostředí v Evropě zasáhly z Ruska. Prvním je nový tank T-14 Armata a další typy obrněných bojových vozidel zaváděných do výzbroje ruských ozbrojených sil. Nový konstrukční přístup eliminuje slabiny sovětských konstrukcí a klade velký důraz na systémy aktivní obrany vozidel.

Od konce studené války západní armády eliminovaly 90 % svých těžkých obrněných bojových vozidel. Válka na Ukrajině s masivním nasazením tanků ukázala na slabiny "analýz" odepisujících těžká bojová vozidla jako kategorii a hlásajících přechod k lehkým, maximálně ještě středně obrněným jednotkám (oslavovaná Stryker Brigade, v zásadě nouzové řešení odvozené od transportní kapacity amerického dopravního letectva). Na standardním evropském bojišti proti oponentu se srovnatelným vybavením senzory, ale disponujícímu moderními tanky, ovšem ani jednotka kategorie Stryker Brigade nemá šanci přežít, o lehkých expedičních útvarech vůbec nemluvě.

Ruské zbrojení nyní přimělo Německo, Francii i Británii k přezkoumání výzbrojních programů - všechny tři země letos oznámily záměr vyvinout nové tanky, které by čelily modernímu ruskému typu. Potrvá ovšem řadu let, než tyto programy budou moci přinést vůbec nějaké výsledky. Tank Armata letos nasadili ke zkouškám přímo u jednotek.

Na další plány Kremlu v podobě výroby nových strategických bombardérů ovšem žádný evropský stát, ba ani všechny společně, odpovídat nebudou, protože program tohoto typu je již mnoho desítek let daleko za horizontem evropských vojenských ambicí. Ruské strategické bombardéry nicméně v kombinaci s novou generací "standoff weapons" vyvinou ve svém důsledku neúnosný tlak na systémy protivzdušné obrany evropských států. Nejmodernější v současnosti dostupný systém velkého dosahu, americký MIM-104 Patriot, byl v základní verzi navržen v roce 1969 a i jeho varianta C má dálkový dosah pouze 160 km (ostatní verze výrazně nižší; ruský S-400 má dosah až 400 km). To znamená, že v hypotetickém konfliktu mohou ruské bombardéry hluboko nad vlastním územím donekonečna odpalovat moderní leteckou munici (jako střely Kh-101 kategorie stealth s tunovou bojovou hlavicí, doletem 5 000 km a CEP jen kolem 30 m právě testované v Sýrii ZDE) na evropského protivníka zcela bez obav, že by se samy ocitly v jakémkoliv ohrožení. Střely kategorie stealth je velmi obtížné klasickými obrannými prostředky zachytit a zneškodnit, nemluvě ani o variantě saturačních útoků či útoků směřujících na samotné systémy PVO.

***

Zpráva Amnesty International "Taking Stock: The Arming of Islamic State" ZDE kromě samotného zavádějícího titulu obsahuje řadu školáckých chyb, např. v přepisu typového označení (puška vz. 52 místo vz. 52/57), identifikaci fotografií (kulomety PKM na str. 29 označeny jako odstřelovačské pušky SVD), opomenutí (chybí jakákoliv zmínka o původně sovětských 120 mm minometech, které tvoří páteř dělostřelecké výzbroje IS) a kategorizaci zbraní (přenosné protiletadlové systémy rozhodně nepatří mezi "improvizované minomety", jak tvrdí Annex 1). Zdá se, že editoři zprávy podklady společnosti ARES, která dodala základní analýzu, příliš nezvládli. Přínosná je ovšem zpráva v obecném popisu toho, jaké zbraně a (občas) z jakých zdrojů "islámský stát" vůbec získal. Není totiž pochyb o tom, že po ukořistění iráckých zbraní postačujících k vyzbrojení tří divizí a po zabrání záložních skladů syrské armády (odkud téměř jistě pocházejí zmíněné čs. pušky vz. 52/57) má IS nadlouho zbraní víc než dost - a většina jich byla vyrobena nebo dovezena před rokem 2003. To že se podařilo identifikovat celkem 25 zemí, z nichž zbraně přišly, nic nemění na skutečnosti, že velká většina jich je sovětské konstrukce a vyrobena v zemích bývalé Varšavské smlouvy, případně přímo v Iráku. Dokonce i nepromyšlené americké programy nákupu výzbroje pro irácké ozbrojené síly, které již měly být dávno ukončeny (ať se Írán o svého spojence postará sám) zahrnovaly převážně výzbroj z Východní Evropy a států bývalé Jugoslávie. Rozšířená představa, že americká válka v Iráku byla po roce 2003 jakýmsi obrovským byznysem pro americké zbrojovky, je naprosto mylná. Samotné americké ozbrojené síly si zde naopak opotřebovaly nebo zničily obrovské množství nezbytného vybavení, které dosud nebylo nahrazeno, zatímco dodávky zkorumpované a nepotické irácké armádě stály na typech, které se v USA ani jinde na Západě nevyrábí.

Základní chybou týkající se proliferace zbraní v Iráku, chybou, kterou zpráva popisuje zcela výstižně, bylo opomenutí zabezpečit po okupaci přibližně 10 000 detašovaných skladů s výzbrojí, a posléze pumpování velkého množství dalších zbraní "východního" původu bez dostatečné evidence a kontroly. Islamisté měli od počátku zbraní dost. Co nezabrali ve skladech zřízených za Saddáma, mohli nakoupit na kvetoucím černém trhu, a co nesehnali ani tam, ukořistili irácké armádě či později armádě syrské či opozičním ozbrojeným uskupením.

***

Jednu z posledních šancí pro syrské válečné uprchlíky představovalo z okolních zemí ještě donedávna Jordánsko. Jak ale informuje UNHCR ZDE, i tato naděje je pryč - a Syřané zde začínají plánovat odjezd do Evropy přes Turecko, navzdory nejistotě, sílícím restrikcím evropských úřadů a zimě. Jordánsko bylo dosud považováno za oblast, odkud Syřané do Evropy nemíří. Jenže stále klesá objem humanitární podpory, existují velmi omezené možnosti vzdělání pro děti a chybí možnost legálního zaměstnání, což komplikuje i prosté fyzické přežití.

V Jordánsku se nachází přes milion uprchlíků z několika zemí, přičemž více než 937 000 jich pochází ze Sýrie ZDE.

Je tedy zřejmé, že v roce 2016 existuje významný potenciál pro další výrazné zesílení migrační vlny z Blízkého východu, se všemi doprovodnými jevy, které by to přineslo: Další utonulí, další přeplnění naprosto nedomyšlených "záchytných" třídících kapacit na vnější hranici EU zoufalými mrznoucími a hladovějícími lidmi bez naděje, další posílení politiků a politických subjektů těžících z islamofobní hysterie, další zhoršování mezistátních vztahů na Balkáně a "zaručené" spekulace o tom, kolik "hrdinných kapitánů Minaříků" ve službách "islámského státu" se mezi uprchlíky údajně skrývá.

***

Mírová dividenda, kterou Evropa vydatně čerpala v posledních pětadvaceti letech, kterou považovala za naprostou samozřejmost a které odpovídá celá řada široce sdílených nereflektovaných předpokladů ohledně politických a rozpočtových priorit, je jednoznačně vyčerpána. Adaptovat k tomuto stavu nesplněné aspirace zejména občanů postkomunistických zemí nebude vůbec snadné.

"Nejsme připraveni na obranu, ztratil se základní instinkt, varuje Gabal", hlásá titulek novinového rozhovoru ZDE. Současné generace ovšem považují základní instinkt nejspíše ještě za věc, která vede ženy k rozhodnutí nenosit spodní prádlo. A kromě toho nejde až tak příliš o to, co od nás, podle Gabala, očekávají spojenci. Upřímně řečeno, ti už od nás dávno téměř nic neočekávají.

Jde spíše o to, zda Češi vůbec zahájí nějakou racionální debatu o bezpečnostních otázkách, nebo tyto věci přenechají k "řešení" extrémistům různých barev na všelijakých Albertovech, kde k nim nabádavě promlouvá Jüngerův Nadlesní.

0
Vytisknout
4434

Diskuse

Obsah vydání | 17. 12. 2015