Tři mýty o válce v Sýrii

30. 9. 2016 / Karel Dolejší


Západ v době Obamova prezidentství ztratil zájem řešit dění na Blízkém východě, včetně války v Sýrii. Avšak kromě sílícího amerického izolacionismu existuje ještě jeden zásadní problém: Narativ, který Obamova éra na syrskou válku naroubovala, je kompletně chybný.


Podívejme se na tři hlavní mýty, které v souvislosti se syrským konfliktem kolují.

Za prvé, Asadova Sýrie je údajně sekulární diktatura, která má určitý modernizační potenciál a je tolerantnější než islámské režimy. V preambuli syrské ústavy je však výslovně uvedeno, že Sýrie patří k "arabské civilizaci" a ve článku 3, že prezident země musí být muslim a hlavním zdrojem legislativy je islámská jurisprudence ZDE. Patříte-li tedy ke křesťanům, drúzům, tradicionalistickým Čerkesům či kterékoliv jiné náboženské menšině v Sýrii, máte zhruba stejnou šanci kandidovat na prezidenta, jako když jste žena - tedy žádnou. Patříte mezi občany druhé kategorie, a to z litery zákona. Syrský "sekularismus" spíše než čemukoliv co známe z Evropy odpovídá poměrům v konsolidované Osmanské říši, kde byli jinověrci sice tolerováni, avšak systematicky diskriminováni. Se sílícím íránským vlivem v Sýrii a na pozadí sektářsky definovaného vnitřního konfliktu, v němž vládnoucí alávitská sekta podporovaná íránskými, iráckými a libanonskými šíity bojuje proti většinovým sunnitům, nelze uvažovat o náboženské toleranci dokonce ani v parametrech ústavy z roku 2012.

Za druhé, na míru v Sýrii se prý musejí domluvit USA a Rusko. To že zmíněné dva státy rozhodují o dění ve světě do jisté míry platilo řekněme ještě kolem roku 1980, ale ti, kdo problém i dnes takto vidí a prezentují - jako americký ministr zahraničí John Kerry nebo německá diplomacie - jakoby zaspali poslední tři dekády. I kdyby se USA a Rusko nakrásně ve věci Sýrie dohodly (což je utopie), regionální aktéři - hlavní Asadův sponzor Írán, Turecko, Saúdská Arábie, Katar, Izrael - by dál sledovali vlastní politiku a na dohodu někdejšího supervelmocenského dua by pohlíželi s despektem. Politické řešení v Sýrii by bylo možné pouze tehdy, pokud by se na něm shodla většina hlavních globálních i regionálních aktérů. K tomu se však naprosto neschyluje: Rusko bere diplomatická jednání s Američany jako výhodnou zástěrku své sázky na vojenské řešení a Teherán dokonce prohlásil, že s USA po uzavření jaderné dohody už nebude jednat o žádné další mezinárodní smlouvě. Zrovna tak další regionální hráči se nehodlají vzdát svých zájmů a o mír teď nestojí. Mír by si přáli mnozí syrští civilisté, lékaři, záchranáři a humanitární pracovníci, ti však mají mizivou šanci zainteresované mocnosti a frakce k čemukoliv donutit.

Za třetí, syrská válka je prezentována v paradigmatu "války proti terorismu". Jenže tzv. "islámský stát" není ani zdaleka hlavním problémem Sýrie. Nepředstavuje ani hlavního ozbrojeného aktéra, ani nejhoršího pachatele násilí. Suverénně největším válečným zločincem syrského konfliktu je Asadův režim - a dokud se s íránskou podporou bude držet, nic podstatného se v zemi nezmění.

***

Obamovo zahraničněpolitické dědictví je katastrofální - ale nikoliv z důvodů, kterými mávají levičáčtí kritici. Obamovy veletoče a systematické vytváření mocenského vakua umožnily revizionistickým mocnostem Rusku a Íránu zahájit ambiciózní programy vnější expanze - a jaderná dohoda s Teheránem, která údajně "podpoří reformisty", dokonce v důsledku výrazným dílem prospěje kandidatuře architekta syrské intervence a prominentního jestřába generála Sulejmáního na funkci prezidenta.

Když Putinova propagandistická mašinérie intervenuje do amerických prezidentských voleb a Sulejmání se těší na křeslo "umírněného" prezidenta Rúháního, začíná být i méně chápavým pozorovatelům zřejmé, že sám sebou stoprocentně zaujatý Barack Obama náramně dobře sehrál roli užitečného idiota ve hře, jejíž scénář mu až do posledních dnů v úřadě zůstal naprostou záhadou.

0
Vytisknout
5187

Diskuse

Obsah vydání | 4. 10. 2016