Vlády lidu

26. 2. 2018 / Václav Dušek

Z mračen prší prudké změny, posvěcená ctižádost září leskem bídákům, metoda dosažení moci v pologramotných příručkách láká k novým zhůvěřilým objevitelským výpadům, tajná setkání houfně přibývají, jako houby po dešti; křehké pilíře moci se kymácí ve vlahém vánku demokracie bez záruky. Toužebné přání, mít sympatie nekompromisních majitelů podivuhodných trastů, nechat se unášet pudivětrem k opojné rajské budoucnosti; darmojedi spoléhají na selhání čisté lásky, odpornou umíněnost, vzrůstající paniku, kruté tiché následovníky, propagandistické zavádějící materiály, stoupy pro nepřátelské šiky, i vzpoury uražených. Krvelačné patroly zjednávají řízené pořádky, považte, kvůli trvalé demokracii. Za humny temno, bratře, nebezpečno, chladno.

Cizinou bloudit, u srdce nelehko, neveselo.

Partajní líbezná předvolební říkánka nabízí šimrání v dlani: Vařila myšička kašičku – tomu dala, tomu taky, tomu trochu, tomu nic, a na toho nezbylo. Kratochvíle vzpruží malátné duchem i vírou. Pěstovaná trudomyslnost nese kýžený úspěch, lapálie v Podřipsku nekončí, mají hlubšího trvání. Vídáme borce, ti mají tendence nabírat si velké porce. U nás je lid v zásadě dobrý, hlavně se nesmí dráždit lacinou motaninou vyschlých řečníků, opozičních blouznivců, nedoučených krkavců; kvetoucí blbost nenese ovoce. Snad.

Žij a nech žít, připomínka intrikujícím bytostem bez morálky.

Hrozba vzniku domácích půtek je ve srovnání se světovými hrozbami medovníkem k nakousnutí. Naši vojáci bývají vystaveni násilí v daleké krvavé cizině – účast však dobrovolná, co máte proti žoldákům?! V teple na gauči zíráte, jak husté televizní zpravodajství pálí ostrými slovesnými tvary i patvary; spálená těla, umučené děti, zavražděné ženy, přesně vedené letecké nálety, pěšáci čistí prostor spolehlivými puškami a… A kdysi se volávalo: ruce pryč od Koreje!

Strašák atomových raket severních neposedů bývá přetřásán na všech možných úrovních – dovolte otázku starému záložáku: Opravdu je hrozba tak silná, nemáme poznatky, kolik a kde mají válečníci zbraně hromadného ničení?  A pokud mě paměť neklame, nepochopitelně se pleteme, že ano? Kdesi byla schovaná atomová cukrlata určena k západní ochutnávce, zprávy naprosto jasné, lehce čitelné, zpravodajsky proklepnuté –  avšak, skutek selhal, válka a zbraně nikde. Myslím, že strašit obyvatelstvo je nedůstojné těch, kteří ze svých daní nepřispívají armádám, jako zárukám bezpečnosti. Naučit se dialogu není dáno monologickým otrapům; hasíme požáry tam, kde nejsou – určujeme zavilého nepřítele, parcelujeme bezostyšně planetu, role Bohů stále ještě k mání.

Vláda lidu, laciný slib neurazí.

Moudrost kádři a borci z domácké líhně nedohonili, milovali a milují sami sebe, i výnosné prebendy, tajné agendy, majetky a daňové ráje, zpustlé politické háje, i proto se jim moudrost vyhnula velkým obloukem; připomínáme, veteráni mají požívat úctu, ale kde ji vzít a nekrást?! Dobytá území slouží ke cvičení po práci, nu, to se jim to pochoduje, když jim trubka vytrubuje. Vábničky v pralese duchovní bídy selhávají. Ústavní práva k smíchu a přebudování. Národní nejistoty slouží k bojkotům, počiny zvolených bývají k hořkému pláči. Dívej se pozorně, nepohni ani brvou, z ostrohu pozoruj nenápadně zbylé pahýly lásky a porozumění. Šťastné zítřky v rukou kupčíků.  

Velmocenské vytrvalé kočkování určuje směry pochodu k zoufalé planetární pravdě. Lidské bytosti v zahradě dostatku duchovně skomírají. Vláda lidu, pamatujte, nemůže nahradit rozhodnutí novodobých kočovníků k přesunu za prameny hojnosti. Dynastie dnes nemají dlouhého trvání; převratná doba vyžaduje flexibilitu, máme před sebou asi hravé revoluce, dobře míněné válečné kroky, nerušený mírový spánek. Lidové vlády čekají za obzorem, hladomory neustoupí, bohatství zůstane nedělitelné a později zanikne v důsledku vysátí přírodních zdrojů.  

Vládnutí láká, vládneš, zahyneš, nevládneš, zahyneš.