Summit se koná v době, již charakterizuje diplomatický útlum a chřestění konvenčními a jadernými zbraněmi

Summit v Helsinkách aneb Setkání ve stínu kupících se jaderných mračen

17. 7. 2018 / Daniel Veselý

Patrně nikdo od vrcholné schůzky amerického prezidenta a jeho ruského protějšku neočekával převratné výsledky. Naopak nejen události posledních dnů ukazují, že Donald Trump se na mezinárodní scéně, mírně řečeno, chová jako slon v porcelánu, který je schopen pozurážet své evropské partnery a který zároveň ukazuje vlídnou tvář všelijakým autoritářům a diktátorům. Jde o narcistního a k fašismu inklinujícího caudilla, jehož konkrétní kroky, především vypovězení pařížské klimatické dohody, bez nadsázky ohrožují celý svět. Ve Vladimiru Putinovi se nezapře bývalý operativec obávané tajné služby s pokerovou tváří, jenž se nalezl v pravicovém autoritářství a který geopolitiku vnímá jako vrcholovou šachovou partii, v níž nechce za žádnou cenou prohrát, na "vedlejší ztráty" nehledě.

Široce rozšířená představa, že americký prezident je tvárnou Putinovou loutkou, je ale poněkud lichá. Donald Trump je navzdory obdivným výrokům na Putinovu adresu v reálu vůči Rusku ještě tvrdší než jeho předchůdce Barack Obama, neboť stávající šéf Bílého domu autorizoval prodej protitankových střel Javelin pro ukrajinskou armádu (což Obama odmítl), bombardoval pozice ruského klienta v Sýrii (což Obama odmítl, aby se nedostal do křížku s Putinem), vyhostil více ruských diplomatů než jeho předchůdce, uvalil tvrdší sankce na ruské oligarchy a nakonec roztrhal jadernou dohodu s Íránem, již Rusko vehementně podporovalo.

Novináři by v prvé řadě měli dékodovat Trumpovy bláboly a rétorické excesy jako účelové vypouštění postfaktické mlhy a zabývat se reálnými kroky jeho kabinetu, jež často bývají v rozporu se šéfovými ranními tweety. Představa o rozdělení sfér vlivu mezi Rusko a Spojené státy je ve světle těchto a dalších faktů notně přitažená za vlasy. I kdyby americká armáda jednoho krásného dne opustila Evropu a Bílý dům by z nějakého nepochopitelného důvodu vystoupil z NATO, vojenský rozpočet dalších čtyř předních zemí NATO dvojnásobně převyšuje vojenský rozpočet Kremlu. Jinými slovy, Evropa by v případě hypotetického vale ze strany USA nebyla ani omylem "opuštěná" a "bezbranná". Nicméně Spojené státy potřebují členské země Severoatlantické aliance jako disciplinované odběratele amerických zbraní a vojenského materiálu a tyto státy jim v rámci NATO poskytují nezbytné holubičí mimikry pro vojenské agrese kdekoliv na světě.

A co se týče nepřeberných a do značné míry oprávněných výtek na adresu obou prezidentů, lze jen konstatovat, že karty jsou rozdány takto a v rukou lepší bohužel nemáme.

Leč pro svět je vždy lepší variantou, když spolu znepřátelené země hovoří, jak ilustruje pokračující diplomatické sbližování Spojených států a Severní Koreje, o čemž na rozdíl od západních médií pravidelně informuje jihokorejský tisk. Pokud uvážíme, že ještě před několika měsíci byl vojenský konflikt na Korejském poloostrově na spadnutí, můžeme hovořit o nesporném úspěchu diplomacie nad dětinskými tweety a jadrnými výhrůžkami, třebaže jde o běh na dlouhou trať s mnoha překážkami. A je naprosto irelevantní, zda si šéf Bílého domu za tento historický průlom přivlastňuje zásluhy jihokorejského prezidenta Mun Če-ina, jehož diplomatický um je hoden Nobelovy ceny za mír. Koneckonců otázka severokorejského jaderného programu může představovat jeden z pilířů potenciálního diplomatického sbližování mezi Moskvou a Washingtonem.

Vrcholná schůzka Donalda Trumpa a Vladimira Putina se koná v době, již charakterizuje diplomatický útlum a chřestění konvenčními a jadernými zbraněmi, reciproční vyhošťování diplomatů, ba dokonce nebezpečné vojenské střety mezi USA a Ruskem v Pobaltí a Sýrii. Za této situace by bylo dostačující, kdyby oba lídři dospěli alespoň k vágnímu prohlášení či dohodě, jež by byla příslibem deeskalace napětí mezi oběma zeměmi; napětí, jež by v nejzazším případě mohlo vyústit ve zničující jaderný konflikt. Dnes, na rozdíl od studenoválečnické éry, Spojené státy a Rusko disponují alarmujícím nedostatkem komunikačních mechanismů, díky nimž bylo v minulosti nejednou zabráněno fatálnímu střetu obou jaderných supervelmocí.

Ne nadarmo zasvěcené hlasy jako whistleblower Daniel Ellsberg a bývalý americký ministr obrany William Perry, jakož i vědci sdružení okolo časopisu The Bulletin of the Atomic Scientists varují, že riziko nukleární války je v současnosti naprosto reálné. Výzkumníci z The Bulletin of the Atomic Scientists na začátku roku posunuli ručičku ikonického Doomsday Clocku o půl minuty na dvě minuty před půlnocí, přičemž půlnoc symbolizuje konec lidstva. Tito vědci Spojené státy a Rusko ostře kritizují kvůli „pokračujícím vojenským manévrům na hranicích Ruska a zemí NATO, porušování Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), modernizaci atomových arzenálů a vyhýbání se jednáním o kontrole zbraní“. V dlouhodobém horizontu tedy nejde o nic menšího, než o zasypání těchto hlubokých příkopů, nehledě na alarmistické texty o dystopické budoucnosti budované proradným tandemem Trump-Putin.

Summit v Helsinkách podle očekávání žádný velký průlom nepřinesl; snad se ale trochu vyčasilo. Slyšeli jsme spoustu velkohubých frází i polopravd a lží, ovšem žádná katastrofa se nekonala. Teprve události příštích dnů ukážou, zda obě jaderné velmoci otupí ostny vzájemné nevraživosti, či nikoliv.