3. 1. 2019 / Beno Trávníček Brodský
Kudy vede cesta z temnot klimatické změny? Před lety u nás běžel televizní seriál "Přežijí rok 2000?" Dobrá úvaha. Dneska nás tohle téma moc netrápí. V každé trafice byl v osmdesátých letech k mání měsíčník "Naší přírodou", později "Nika" a další periodika zaměřená na ochranu životního prostředí (ŽP). Pravda, stát samotný to za totáče měl jinak - emise i další zrůdnosti ve vztahu k ŽP mu byly vcelku fuk. Proto odešly i smrkové lesy v pohraničních horách - oslabené hlavně sirným smogem z elektráren coby jednoduché sousto pro kůrovce. Nicméně odspodu se klubala environmentální vzpoura s hlavními protagonisty panem Vavrouškem a panem Moldanem.
Ta vyvrcholila legislativní smrští cca od roku 1991. Pak už se spíš brzdilo - směrem k rozdělení republiky. Mírnou renesanci přinesla povinná implementace ekologických pravidel po našem vstupu do EU včetně univerzální platnosti legislativních nařízení.
Teď jsme o dost let dál a pomalu očekáváme mystický letopočet 20-20. Na stáncích jsou k mání přehršle bulvárních keců skoro zbytečně špinících novinový papír. Digitální prostor je zamořený neuvěřitelným množstvím marginálních problémů. Když člověk chce zvrátit extenzi a soustředit sílu do černého středu, je v aktuální logice "vrať se do hrobu!". Samozřejmě není za posledních pár desetiletí všechno ve vztahu k ŽP špatně, to ani náhodou, je toho ale špatně tolik, že je nutné o tom mluvit, psát, veřejně diskutovat - možná je tu obdobná veřejná potřeba jako před sametovou revolucí? Tenkrát byl hlavní překážkou rozvinutí masivní veřejné diskuse režim. Dnes jsou to možná hlavně zájmy gigantických nadnárodní korporací. To je přece srovnatelná výzva!
Ukázka na příkladu odpadů, které, zdá se, kde koho zajímají: Proč, když u nás existuje tak obrovský tlak na obce (i občany), aby zajistily dokonalou recyklaci komunálních odpadů (zejména obalů), existuje současně tak neúměrně malý tlak na výrobce obalů, aby vyráběli inteligentní obaly ze snadno recyklovatelných materiálů?! Jediné logické vysvětlení snad může být to, že státy (zejména jejich legislativní orgány) se bojí hněvu výrobních korporací. Jinak by přece takový pozitivní princip - současně výrazně bojující za zdravé životní prostředí, ale nijak neomezující lidské pohodlí (tedy tzv. životní úroveň) - musel být už dávno uzákoněn a vymáhán. Přece z hlediska spotřebitele je lhostejné, jestli dostane limonádu v dobře recyklovatelné čiré PET lahvi nebo v těžko recyklovatelné probarvené lahvi nebo dokonce v PETce potažené dalším jiným plastem - fólií. Nemluvě o obalech naprosto šílených, což je už téma na další článek.
Nový rok je čas předsevzetí. Zajímá nás prostředí, ve kterém žijeme a budeme žít? Nebo jsou to jen zástěrkové kecy od Paříže přes Katovice až k nám domů? Skočíme na nový rok na nohy a půjdeme do toho jinak? Nekonzumně? Laskavě? Pohodově? Nehamižně? Bez závisti k jiným? Skromně? Pokorně? Třeba i s myšlenkou "přežijí rok 2020... 2030...?"
Každý si musí odpovědět sám a zapomenout při tom především na žehrání tržním principům. Ty jsou tady jistě už od pravěku a budou tu nejspíš už vždycky - jako přírodní zákon komunikace inteligentních bytostí. Jenže tržní principy ze svého principu neumí a nemohou umět vyřešit problémy ne-tržní. Musí přijít konkrétní lidé se svým rozumem a říci - takto dál už ne – dneska začneme jinak – třeba - jdeme prosazovat moudré environmentální zákony. Važme si proto každého moudrého člověka, který nese na trh svoji kůži nezištně a někdy i s osobním rizikem.
Diskuse