Spor o ústavnost na uzavřeném oddělení politické léčebny

Nemohoucnost

8. 7. 2019 / Bohumil Kartous


Nýmand v roli ministra kultury, o nějž jde až v posledním sledu. Vnitřně mrtvá tradiční politická strana vedená neschopnými a pokryteckými kariéristy. Blábolivý zbohatlík, potomek totalitní privilegované vrstvy, pohrobek totalitního myšlení, jemuž krysí instinkt velí běžet tam, kde je to pro něj v danou chvíli nejvýhodnější. Intelektuální troska v prezidentském úřadu s čím dál markantnější neschopností dohlédnout následky své stařecké infantility. Kdo chce za této konstelace doufat v ústavnost? Můžeme být docela rádi, že ministrem nebyl jmenován kůň…

Vcelku chápu různé komentátory, kteří se živí politikou, že mají potřebu do detailu rozebírat, zda bizarní spor o ministra kultury je ústavní krizí, případně zda je pouze politickou krizí, nebo vlastně žádnou krizí není a jde jen o standardní politický děj v poněkud vyhraněně fázi. Pokud by se lakonicky usnesli na tom, že za dané situace jde o naprosto nevyhnutelný rezultát odrážející stav české politiky (a české společnosti), zavřeli by si sami krám.

Blbé na tom je, že donekonečna dochází k nimrání se v mikrodetailu, jenž je z poněkud většího odstupu nepodstatnou součástí mnohem rozsáhlejší politické havárie, ke které v české společnosti došlo a k jejíž sanaci nedochází mimo jiné proto, že každodenní agenda je zoufale utopená v pouhé kapce jinak nedozírné skvrny.

Je vcelku jedno, jestli se nakonec dětina v nějakém světlejším okamžiku vzpamatuje, nýmand odejde a krysa zůstane, nebo jestli krysa podá na dětinu kompetenční žalobu a nýmand odejde z rozhodnutí ústavního soudu, nebo se tradiční strana v posmrtně křeči vzchopí, odpadne a dětina najmenuje nějaký kabinet hrůzy, nebo vyobchoduje s krysou menšinový kabinet podporovaný politickou lůzou.

Z hlediska reálných dopadů jsou tyto scénáře vcelku rovnocenné: nemohoucnost ČR v řešení zásadních společenských problémů se změní minimálně. 

K něčemu by ale tento akt gradujícího zoufalství posloužit mohl. Ta část společnosti, kterou lze považovat za občanskou, má zase o důvod více přemýšlet o radikální změně politického kurzu. Konsolidace občanské společnosti už probíhá, bylo by ovšem nutné, aby na ni navázala dostatečně důvěryhodná politická nabídka. To se zatím tak zcela neděje. Občanská společnost bude muset vzít pragmaticky za vděk tím, co je k dispozici na fragmentovaném pravém středu, s nemožností hledat životaschopnou levicovou alternativu.

Není to bezvýchodné. Jen je třeba další příležitost nepromarnit. Promarněné prezidentské volby jsou nyní myslím velmi silným mementem...

0
Vytisknout
4921

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2019