Biologie morálky, křesťanství a duch, který dává život

25. 7. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty

V Nature z 30. května jsem četl zajímavou recenzi („The neurobiology of conscience“) na knihu filozofky Patricie Churchland „Conscience: The origin of moral intuition“. Velmi mne potěšilo, že Churchland striktně odmítá představu, že morálku lze nějak racionálně vyvodit, filozoficky podložit. Podle ní je morálka v prvé řadě spojena s biologií našeho mozku. A podle mne je to nádherný křesťanský pohled na morálku.

Vždycky mne nesmírně odpuzovalo, když se křesťanství spojovalo s nějakými, často de facto scholastickými, morálními poučkami. Ale i Kantova představa kategorického imperativu přes veškerou úctu k intelektuálnímu výkonu tohoto filozofa je prostě hloupý racionální konstrukt. Kant potřeboval „zachránit“ morálku před empirismem jako něco vycházejícího z rozumu (říkal tomu „praktický rozum“ na rozdíl od „čistého rozumu“). Vůbec neřešil vývoj morálky ve společnosti, různost morálek mezi společnostmi nebo to, jak se člověk fakticky stává tím, kdo nějakou morálku chápe, internalizuje si ji, dodržuje ji.

Naopak Ježíš v evangeliu podle Lukáše dává lekci o tom, co je to milovat bližního svého, v příběhu o milosrdném Samaritánu. Lekce končí poučením: ten, který pomohl zbitému pocestnému, mu pomohl proto, že s ním cítil soucit. To je biologie našeho mozku, to je způsob, jak se stáváme morálními: výchovou našich emocí. Obecně evangelia, ale i listy apoštola Pavla a dalších autorů Nového zákona nejsou náročné abstraktní texty z oblasti filozofické etiky, jsou to texty emocionální, plné podobenství, poezie, apelů na obraznost úplně prostého člověka. Ježíšovi učedníci byli negramotní rybáři. A nikdo příčetný nebude popírat, že vysoce morální člověk, člověk s vysokým emocionálním IQ, může být bez jakéhokoli filozofického vzdělání, ba úplně negramotný.

A jak je to s tou relativitou morálky? Není to pro křesťanství tragédie? V prvé řadě: to evangelní křesťanství nestojí na nějaké verzi morálky, které je nutno se držet za každou cenu. Naopak: kdybychom mohli dodržováním nějaké morálky dosáhnout spásy, nepotřebujeme, aby za nás Ježíš zemřel na kříži. Děláme-li dobré skutky, máme-li dobrou morálku, je to podle křesťanství především Boží milost, nikoli naše zásluha. Evangelní křesťanství nás nutí jít do sebe, do vlastních motivů, do zkoumání vlastního srdce, mluví o břevnu v našem oku, zatímco o třísce v oku bližního. Konečný soud dává do rukou Bohu a ne člověku. A vztah víry vůči Bohu je láska, pro víru je Bůh milosrdný otec, chápající, milující otec, nikoli kupec, který počítá a váží zásluhy, aby nakonec musel vyplatit, co nechce vyplatit. Vztah víry k Bohu není obchodní vztah, je jeho opakem. Spásu lze dostat milostí, nelze si ji zasloužit.

Ale je to ještě ostřejší. Základní příběh evangelií je střet mezi zastánci rigidní morálky, farizeji a zákoníky, a Ježíšem. Ježíš porušuje pravidla. Když mu vyčítají, že uzdravuje v sobotu, kdy byl zákaz vykonávat práci, říká: člověk je více než sobota (tedy praktická láska k člověku je víc než litera Božího přikázáni). Farizeové a zákoníci v Ježíšovi nepoznají svého Boha a dokonce si prosadí u Piláta, aby ho mohli ukřižovat. Proč ukřižovat? Protože se ho báli, protože měl přízeň lidu, protože říkal, že je Mesiáš. Jim šlo naopak o jejich moc, to byl smysl celé jejich pokrytecké, tvrdé, bezcitné morálky. Morálka, jak dobře víme, se může stát pokryteckou, nemilosrdnou, nenávistnou, fanatickou. Ježíš proti tomu staví emoce soucitu, odpuštění, pokání, pokory. Právě a jedině ten emocionální podklad může dávat morálce možnost zůstat živou, možnost se vyvíjet k lepšímu a přinášet dobré ovoce. Slovy sv. Pavla z Druhého listu Korintským (3,1-6): litera zabíjí, ale duch dává život.

0
Vytisknout
7662

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2019