Svět se kdysi bál německého militarismu. A ten pak zmizel

24. 7. 2019

čas čtení 1 minuta
Odmítnutí z Berlína bylo možná tvrdé, ale přinejmenším zahájilo nové období upřímnosti. Nejen že německá vláda odmítla nedávnou americkou žádost o pozemní jednotky do Sýrie, ale ani o ní neuvažovala. Neproběhla debata v Bundestagu a dokonce ani v tisku, napsal Jochen Bittner.


Letos se poválečné Německo dožívá sedmdesátky. Zrozeno z morálních a fyzických trosek 2. světové války a znovusjednocené jen před třiceti lety, jeho národní charakterové rysy se dosud dotvářejí. Jiné jsou zcela zralé - včetně hluboko zakotveného a dodržovaného antimilitarismu.

Od počátku Spolkové republiky byla odpovědnost za národní bezpečnost outsourcována na Američany - přestože Německo mělo povolenou vlastní armádu.

Ve stejné době Němci začínali objevovat morální hrůzy nacistické éry. Jedním ze závěrů byla hluboká averze vůči vojenské síle. Pro mnoho Němců, zejména z generace narozené bezprostředně po válce, jejich neotřesitelná vina znamená, že nikdy nemohou být pověřeni mocí vyvolat válku.

Nejen že Němci hledí nazpět s pocitem viny; hledí také kupředu v obavách. Američané jistého věku si vzpomenou na hrůzy dvoutýdenní kubánské krize v roce 1962. Němci téhož věku strávili veškerá formativní léta v permanentní jaderné krizi.

Ve škole jsme se naučili, jak nás arzenál sovětských jaderných zbraní umístěný jen několik set kilometrů od našich největších měst, může všechny zabít během několika minut, a to několikrát - říkali tomu overkill. Pro Němce myšlenka "války" srostla nikoliv s děly a tanky, ale náhlým a úplným zničením jejich země. Z této německé úzkosti vyrostl pacifismus - nejen jako morální filozofie, ale ze samotného národního zájmu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
7465

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2019