25. 7. 2019 / Daniel Veselý
Velká Británie vinou zpackaného brexitu zažívá jeden politický otřes za druhým. Pro mnohé kdysi inspirativní výspa západní demokracie se stala fraškou v přímém přenosu. Britským premiérem se stal trumpovský klon, který čas od času dokáže amerického prezidenta zastínit. Boris Johnson je sice děsivým politickým zjevem, jenže na rozdíl od Jeremyho Corbyna jde na ruku finančnímu a energetickému průmyslu a vystupuje proti odborům. Mocní a bohatí mohou tedy dál klidně spát. V minulosti Johnson hlasoval pro Blairovo irácké tažení a před pár lety zvedl ruku proti přijetí opatření na zmírnění klimatických změn. Johnson je také proslulý lhář, xenofob a euroskeptik, jemuž se ani omylem nepodaří vyjednat příčetnou dohodu s Evropskou unií. Jinak řečeno: v čele Velké Británie stanul další politický eskamotér, který může nadělat pěknou paseku. A po něm přijde potopa.
Kdyby lídr opozičních labouristů Jeremy Corbyn nelavíroval ohledně brexitu, snad by si i vysloužil sympatie liberálních komentátorů. Přiznám se, že moc nechápu, proč Corbyn z taktických důvodů nepřekousne své výhrady vůči EU (které do značné míry sdílím) a neprosadí druhé referendum o brexitu, aby uklidnil panikařící liberály; ale aby v prvé řadě předešel rozvratu země. Vždyť šéf Labouristické strany dlouhodobě zastává radikálně odlišné politické postoje od nově jmenovaného britského premiéra – a to nejen v případě dvou zásadních hrozeb současnosti: globální změny klimatu a případného jaderného konfliktu.
Jenže i akademické studie ukazují, že Jeremy Corbyn byl britskými médii delegitimizován, jakmile vstoupil do vysoké politiky. A třebaže antisemitismus v Labouristické straně existuje, prevalence protižidovského rasismu u labouristů nebyla v době prvních závažných obvinění vyšší než u dalších stran britské politické scény. Labouristickou stranu kvůli antisemitským excesům (drtivá většina obvinění se týká tzv. izraelsko-palestinského konfliktu) k červenci letošního roku opustilo nejméně 250 členů (cca 0,06 procenta). Sám Corbyn podpořil rychlejší vylučování pachatelů nezávažnějších antisemitských incidentů, takže nelze s bohorovnou myslí hovořit o nákaze v terminálním stádiu. Corbynovská Labour Party si ale – na rozdíl od předchozího proizraelského vedení - kvůli svým nekompromisním postojům vůči izraelskému státnímu násilí vyrobila příliš mocné nepřátele, jak dokazuje investigativní reportáž Al Džazíry.
A zatímco Labouristickou stranu údajně požírá antisemitismus, britská konzervativní vláda vyjadřuje podporu Viktorovi Orbánovi, jenž ve své domovině při démonizaci svých politických nepřátel sahá k primitivním antisemitským stereotypům. Je to prosté: britští konzervativci po Tel Avivu nepožadují, aby světu skládal účty a zodpovídal se ze svých zločinů proti Palestincům. Ostatně izraelský premiér Benjamin Netanjahu novopečeného premiéra Johnsona vyzvedává jako „skutečného přítele Izraele“, protože moc dobře ví, že mu z jeho strany žádné lidskoprávní kárání či případné sankce nehrozí. Hrozí rovněž, že se histrión Boris, jehož vládu bude i nadále oslabovat brexitový chaos, stane snazší kořistí Trumpových jestřábů, jak naznačuje incident s Brity zadrženým íránským tankerem.
Stručně řečeno: Jakmile bude Boris Johnson ve své funkci potvrzen, připojí se ke globální alianci ultrapravicových lídrů v čele s Donaldem
Trumpem; populistů, kteří skvěle dokážou zahrát na temné iracionální pudy. Opět
se ukazuje, že inspirativní myšlenky a nezbytná opatření nelze v tomto
politickém systému realizovat – a nemusí za tím nutně stát neschopnost hrát s jasnou
myslí tuto neskutečnou frašku. Jeví se to spíše tak, jako by aréna byla vyhrazena pouze klaunům a bláznům.
Diskuse