Klimatické výbory pro veřejné blaho (a jejich infiltrace mocenskými kruhy)

3. 10. 2019 / Albín Sybera

Zjednodušeně řečeno, třeba se podaří udržet uspořádání společnosti se základními sociálními a demokratickými atributy v podobě EU a dalších nadnárodních těles, kde je ale toto uspořádání závislé na síle a akceschopnosti NATO a USA, kde o tomto uspořádání mnohé napoví příští prezidentské volby.

Anebo se Číně, Rusku a jejich menším následovníkům a vazalům podaří donedávna nemyslitelné a vytlačí sociální a liberálně demokratické uspořádání autoritářskou či totalitní formou vlády se všemi jejími vymoženostmi (pracovní tábory a koncentrační tábory, digitální, finanční a další profily širokých mas, jejichž je Čína světovým průkopníkem).

Třetí variantou je, že nic z toho nepřevládne a mocenský souboj ještě před jeho výsledným zhodnocením ukončí postupující klimatické změny podle pesimistických prognóz vědecké komunity a v nadcházejícím společenském chaosu se mocenská politika fakticky stane tím, za co ji mnozí komentátoři a myslitelé označují (ZDE). Absurdní honbou za pozlátkem (mocí), jehož dny jsou sečteny, protože nebude co hromadit – jachty, privátní letadla, jezdecké koně, fotbalové týmy, nemovitosti a umělecké předměty budou méně hodnotné než zelenina, obilí a voda (oprava – jezdecký kůň zřejmě na chvíli bude mít hodnotu potravy).    

Ve všech těchto scénářích je poměrně zřetelný prostor pro „Klimatické výbory pro obecné blaho“. Otázka tedy spíše zní: jakou budou mít podobné výbory povahu? Zda se podaří udržet právní a sociální stát a zároveň také podaří odvrátit hrozící klimatickou katastrofu nenásilnou změnou společnosti (od té založené na závislosti na mase, aktuální nabídce v supermarketu, dodávkách pohonných hmot, svozu odpadů a dalších „nezbytných“ potřeb).

Ta paralela s děsivou představou továrníků v době vrcholící industrializace, že by pracovní čas mohli určovat dělníci je zřejmě na místě. Například existence Agrofertu tak, jak jej známe, se s hypoteticky uskutečněnou radikální změnou společnosti za účelem odvrácení klimatické hrozby jeví jako naprosto neslučitelná.

Anebo zda „zakročí“ oligarchické elity (tvrdit, že nekonají je něco podobného jako propagovat jejich noblesu, nadlidskou pracovitost a poctivost) a v rámci udržení si svého majetku, vlivu a možností jej nadále rozšiřovat, se jim podaří nastolit autoritářskou, či přímo totalitní formu vlády, ve které se zároveň otevřou možnosti rychlé regulace lidské populace (ať už formou pracovních táborů - anebo rovnou porcování lidí na orgány pro ty „více potřebné“) a tak i, z pohledu horních 2-3 %, rychleji a efektivněji uskutečnit snížení energetické náročnosti provozu planety Země.

Nikdo přitom nepochybuje, že mocenské elity infiltrují orgány mající vliv na tyto změny v každém případě (či jejich vznik budou přímo iniciovat). Ostatně, jenom v České republice existuje celá řada příkladů tohoto úspěšně završeného jevu.    

Na BL několikrát proběhla diskuse o solárním byznysu v ČR (například ZDE). Na něm je dobře vidět, že v něm byli nejaktivnější ti z nejbohatších českých oligarchů, kteří ještě docílili toho, aby se podpora solárních parků, samozřejmě, že až po jejich vlastní „saturaci“, rychle ukončila: sami vnesli do diskursu pojem „solární baron“ a ještě tak vyrobili „modelový“ příklad toho, jak je podpora obnovitelných zdrojů energie „škodlivá“.

„Výroba“ Aleny Vitáskové verze 2.0 coby nositelky Zemanovy „medaile za statečnost“ (ZDE) už byla v podstatě jenom takový malý vtip à la ten o Štěpánovi a Jakešovi, jak na davy tleskajících občanů ukazují nahou řiť a lidé se přesto s nadšením řadí do dvoustupů. Je to jenom demonstrace síly a toho, jako moc si mohou ti skuteční vládci ČR hrát s česky mluveným veřejným míněním – z viníka může být podle potřeby oběť - a naopak, z vyděrače věřitel, z dlužníka podvodník atd.  

Každopádně i oni potřebují nějakou míru autentičnosti pro své mocenské a vlivové hry. Co bylo autentické, ať už se jednalo o obyčejnou chudobu, krádeže a násilí na slabších, mělo potenciál k tomu elektrizovat davy.