Evropská energetická politika zůstává závislá na Rusku a dalších autokraciích

17. 1. 2020

čas čtení 1 minuta
Navzdory přitažlivým zeleným stranám a ambiciózním větrným a solárním agendám zůstává Evropa zdaleka největším světovým dovozcem ropy a zemního plynu. Těžba ropy v Severním moři a u norského pobřeží klesá a Evropská unie tiše hledá fosilní paliva všude, kde je může nalézt, upozorňuje Victor Davis Hanson.


Evropa sama je přirozeně bohatá na fosilní paliva. Má větší zásoby břidlicového plynu než Spojené státy, které jsou v nyní největším producentem ropy a zemního plynu. Ale ve většině evropských zemí je horizontální vrtání a hydraulické štěpení buď ilegální, nebo zatíženo protesty a soudními kauzami.

Výsledkem je, že Evropa takřka úplně závisí na ruské, blízkovýchodní a africké energii. Proto americko-íránský střet doprovázený radikálními výpadky íránské a venezuelské produkce Evropu děsí.

EU nemá takřka žádnou schopnost zaručit dopravu kriticky důležité ropy a plynu z Blízkého východu, pokud by Írán uzavřel Hormuzský průliv nebo obtěžoval lodě v Perském zálivu. Jedinou námořní bezpečnost Evropě zaručuje flotila NATO, což je synonymum pro U.S. Navy.

Rusko Vladimira Putina zajišťuje asi 30 % evropské spotřeby ropy. V době krize může Putin de facto kontrolovat evropskou ekonomiku.

Jinými slovy, Evropa odmítá těžit vlastní zásoby plynu a ropy a nehodlá platit za nezbytnou vojenskou sílu zajišťující, aby mohla bezpečně importovat energii z problematických nebo dokonce nepřátelských zdrojů. Není divu, že tradiční evropská zahraniční politika odráží tyto bláznivé paradoxy.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8478

Diskuse

Obsah vydání | 21. 1. 2020