Jedinečná výstava Jiřího Davida
17. 1. 2020
čas čtení
3 minuty
(Fotografie z výstavy v tomto článku Patrik Šimon)
"Jsem tady" je název nové a naprosto jedinečné výstavy Jiřího Davida v
DOXu, kterou lze číst ve smyslu základní odpovědi na otázku odkud jsme a
kam jdeme, píše Patrik Šimon.
Je to autorova citlivá, ale i lakonická odpověď na relativní
roli člověka v universu světa a subtilní sonda do fascinující mystiky
Davidova mystéria, jehož nelze v žádném z jeho uměleckých výkonů uchopit
jednoznačně, protože se proměňuje a ovládá mistrovství japonských
samurajů. Umí totiž neupadnout do zajetí.
Radost z čisté
malby chápaná v rozměru jakéhosi nového impresionismu je jen jednou z
mnoha faset výkladů rafinovaného cyklu, na němž se v citlivé instalaci
kurátorsky podílel Viktor Pivovarov.
Hned v úvodu nás autor uvádí do
krajiny, možná rajské, svým nesmělým krokem, který může být úkrokem
zpět, neboť ho lze vnímat nejen jako vstup, ale i jako vyhnání z ráje. V
jasné sebestylizaci lze toto dílo směle přiřadit do plejády
autoportrétů zezadu od Vermeera po Caspara Davida Friedricha. Jenže
autorova opičí srst nám darwinovsky připomene i existenci Kupkových
zápasících lidoopů Antropoides.
A to už jsme opět u leitmotivu výstavy -
kdo jsem a kam kráčím? Kam se opovažuji vstoupit či naopak odkud bych
měl raději odejít.
Existenciální obsah výstavy podtrhuje inverzní
přítomnost dalšího "autoportrétu," jako flashback, jako experiment,
který známe z Davidova fotografického cyklu "Skrytých podob," kdysi
úspěšně vystavený v Rudolfinu. I tam docházelo k persifláži. I tam se
odhalovalo skrýváním. Jenže tělesná přítomnost malíře setrvává v hustých
stéblech trávy, abstraktních sériích šířkových formátů, které odkazují k
Leknínům Clauda Moneta.
Mohli bychom si říci a dost. Jenže umělec jde
dál. Až za horizont sebe samotného. V rurální všeobjímající náruči
přírody si vychutnává harmonii světla a barev, chová se fauvisticky,
lehce se pohybuje jako šelma v travinách, v obrazech Na břehu rozehraje
lehkou poctu Matissovi, jinde vystihuje ženské akty ve světle i
protisvětle se všemi zkušenostmi modernismu v kontradikci s
fotografickým derivátem.
Akty se vnořují do krajin a naopak. Je chvějivý
tam kde má být a poetický bez patosu, neboť je "mnoho druhů nahoty a
jen jedno pohlazení."
Nejlepší výstavy jsou ty, které vás nutí se k nim
vracet. Tahle patří mezi ně, je extatická, vymyká se pravidlům. David
zničil v divákovi jakoukoli možnost pochybností o tom, že tu je
ponecháno cokoli náhodě, neboť v neuchopitelnosti našeho bytí žádné
náhody neexistují.
Jak v eseji v katalogu píše Viktor Pivovarov: "A
jelikož David byl k duchu doby vždy mimořádně citlivý, je tu naděje, že i
jeho osobní revoluce je příznakem širších změn v umění."
Zdroj ZDE
10586
Diskuse