Matika — její čas teď (konečně?) dotiká?

8. 5. 2020 / Miloš Dokulil

 


Mnozí maturanti o tom vědí své. Zvláště ti, kteří museli nejdřív nemálo toho zvládnout právě z matematiky, pokud měli aspirace na studium na některé vysoké škole. A samozřejmě všichni ti, kteří na té cestě střední školou měli z matematiky „mindráky“ od samého počátku studia. Není nutné asi moc zvažovat výhody toho, že student(ka) má mít napříště právo mezi dvěma hodně odlišnými zaměřeními školských předmětů si ten osobně příhodnější zvolit.

Na návrh vlády Poslanecká sněmovna 6. května zrušila statut matematiky jako povinného maturitního předmětu. Asi minimálně tři čtvrtiny až čtyři pětiny českého studentstva si zajisté upřímně oddychlo.

 

Nechci předkládat jako problém, zda potom na tom maturitním bilancování není nabízeno té jazykové krmě až příliš (kromě mateřštiny také další jazyk, když by matematika neměla aspirovat na závěrečné vyúčtování tohoto závažného typu studia).

Že něco zcela jiného nabízí filologie, a že opět naprosto v jiných sférách se pohybuje ten, kdo má exaktně uvažovat a řešit úkoly, které mají buďto početní nebo geometrické řešení; o logickém přístupu, který není stereotypní, nemluvě.

Nemusíme si obtížně připomínat, co všechno se podařilo vytvořit minimálně za posledních sto let, už jenom díky exaktnosti přírodních věd, prakticky uplatňujících zásady matematiky a logiky. Vývoj techniky jde exponenciálně (a pak závratně) vpřed. Už jenom když vezmeme v úvahu Mooreův výchozí výhled, odhadující, jak se bude zvyšovat počet tranzistorů v integrovaném obvodu každého čipu, vypadala ta předpověď málem jako neuvážená. Počítala s tím, že ten počet tranzistorů se každých 18 měsíců zdvojnásobí. Už jen, když uvážíme ty miniaturní rozměry, tak to muselo v roce 1965 vypadat až příliš směle. Navíc že by zůstala přitom dokonce navíc zachována cena čipu! I když ta výchozí předpověď byla poněkud upravena (na dvouletý cyklus), stále fungovala a ještě funguje, takže se o ní mluví a píše jako o „Mooreovu zákonu“. Jenom mimochodem: Pro přírodovědné obory se bez matematiky neobejdeme.

Pokud bychom uvažovali jen foneticky o české jazykové kultuře, ta na vysoké úrovni – žel – běžně není. Kolik je v těch projevech i pro širší pléna opakování některých slov nebo třeba jen poslední souhlásky, ne-li jenom blíže neurčitelného „ééé“ mezi slovy, lze doložit taky třeba dokonce taky v televizních diskusích či projevech. (A kde všude třeba místo „s“ zní nepatřičně znělé „z“! Např. „ČSSD“ též od příslušníků sociální demokracie slyšíme vyslovovat „čé-es-ez-dé“, že? Anebo v „KDU-ČSL“ je běžné vyslovit „čé.ez-el“, viďte? Což je teď jen ilustrační detail. Respektu k určitým normám výslovnosti škola ne vždy naučila ani proškolenými filology.)

Asi je teď vhodný čas zamyslet se nad tím, proč asi převažuje takový děs z matematiky (a proč ani ve výuce jazyků vždy růže nekvetou). Pokud bychom byli středoškolskými profesorkami či profesory, jenom si odučíme své, anebo – když máme získat zájem adeptů pro svůj obor – „hoříme dost“ při svých výkladech pro to, co nám praxe v něm odkázala a stále dává? Tady pravděpodobně budou hned od začátku středoškolského studia výchozí problémy s tím, jaké tanečky potom jsou kolem takové či onaké únosnosti předmětu pro maturitu…

Ne všechny problémy mezi studentstvem jsou dány takovou či onakou obtížností jednotlivých předmětů. Hodně může prospět vyučující se „spásonosným“ přístupem k výuce. Ke kvalitě absolventa už moc nepřidá ta jakoby diskutabilní maturita, pokud celé středoškolské studium není prodchnuto dramaticky pravidelně zažíhanou touhou navodit údiv z možných zázraků vědění a potřebu na to všechno jedinečně propracované, ne-li „zázračné“ dále navázat. Ať už bude předmět k maturitě „povinný“ či „volitelný“…


3
Vytisknout
3054

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2020