Jak můžeme pochopit závažná témata současnosti, když nechápeme vědecké pohledy na minulost?
23. 7. 2020
/
Daniel Veselý
čas čtení
4 minuty
Pobouření,
které vyvolala moderním výzkumem podložená stanoviska děkana Filozofické
fakulty Michala Pullmanna o demokratických (či participativních) prvcích
komunistického režimu, jsou neklamným znamením toho, že laciný antikomunismus
v české kotlině zdaleka neřekl své poslední slovo. A třebaže má rigidní
pohled na ultimátní zlo symbolizované komunistickým režimem trhliny od samého
počátku, jeho nepříliš důvtipní zastánci si svou svatou krávu i po dlouhých
třiceti letech brání zuby nehty. Pokud si ale poslechneme Pullmannovy názory,
prezentované v DVTV a na ČRo
Plus, zjistíme, že historik ani v nejmenším nezpochybňuje
zločinné aspekty minulého režimu ani jeho autoritářskou povahu (ba naopak); pouze veřejnost
seznamuje s aktuálními poznatky historického bádání.
Pullmannův
odklon od antikomunistické ortodoxie nadzvedl ze židle předsedu správní rady
Nadačního fondu obětem holocaustu Michala Klímu, který děkana FF UK obvinil
z relativizace komunistických zločinů. Pullmanna se zastala historička
Muriel Blaive a oheň už byl na střeše. Celá kauza se do poslední nitky
propírala na Šafrově Foru24 a
přisadil si i politický outsider Miloslav Kalousek. Novinářka a dokumentaristka
Apolena Rychlíková na Twitteru poznamenala,
že na rektorát FF UK chodí od „veřejnosti“ dopisy požadující, aby byl Pullmann
odvolán z funkce a aby proti němu bylo zahájeno řízení k odebrání
všech jeho titulů. Cancel Culture v českém hávu: dějiny se poprvé
opakují jako fraška a po druhé jako tragédie.
I
kdyby Pullmann a Blaive svá stanoviska stokrát trpělivě vysvětlovali – notabene
stanoviska vycházející z moderního historického výzkumu, o nichž klímové,
šafrové a kalouskové nemají ani páru – v zastydlé české kotlině mít
ustláno na růžích jen tak nebudou. Přitom Pullmann je některými
hlasy z akademického prostředí dokonce považován za spojence antikomunistů.
Ruku na srdce: můžeme snad Pullmanna s kamennou tváří označit za
neomarxistu, když v dopise
FF UK k uctění památky Milady Horákové odsuzuje „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ komunistický režim?
Co
je vlastně tak skandálního na existenci jakési společenské smlouvy, od níž autoritářský
komunistický režim odvozoval svou moc – že lidé žijící v tehdejší době měli
i jiné pohledy na svět než dnešní antikomunističtí bivojové; že někdo
dal přednost rekreaci doma před vycestováním za hranice? Že dělnické rezoluce
požadující hrdelní tresty pro příslušníky elit lze chápat jako demokratický prvek totalitního režimu, jak argumentuje Pullmann v duelu s Michalem
Klímou na DVTV, když hovoří o publikaci
Terror and Democracy in the age of
Stalin: The Social Dynamic of Repression pojednávající o společenské
dynamice hrající důležitou roli ve stalinských zvěrstvech. Jenže poznávání minulosti vyžaduje práci s
historickými prameny, a to mnohdy v cizím jazyce, čehož nejsou čeští
pravičáci schopni, nehledě na jejich ideologickou předpojatost.
Michal
Pullmann má samozřejmě pravdu, když tvrdí, že „totalita nestála na bodácích,
občané tu hru hráli“; anebo snad někdo soudný věří tupé polistopadové
propagandě šafrů, klímů, kalousků a dalších nemyslících komisařů polistopadového
režimu? Anebo je možné hodnotit ten který režim či ideologii pouze skrze prizma jejich zločinnosti? Minulý režim skutečně nebyl jednolitou totalitářskou monstrozitou, třebaže
by si česká pravice přála, aby tomu tak bylo. Naopak autoritářské režimy mají
své slabiny a vnitřní rozpory, jež přirozeně nahlodávají černobílou reflexi reality.
Jenže
česká novinářská a politická obec očividně není schopna sebemenší sebereflexe,
máme-li na mysli střízlivé hodnocení (ne)dávných dějin. Tuzemští komentátoři a
politikové by jinak tvrdošíjně netrvali na své pravdě a nebránili se vnějším
analytickým pohledům. Jestliže nejsme schopni akceptovat výsledky vědeckého
výzkumu jen kvůli tomu, aby neutrpěl pracně budovaný obraz naší nedávné
minulosti, jsme nejen odsouzeni k nepochopení své vlastní minulosti, ale
i zásadních témat naší doby, jako je klimatická krize, riziko jaderné konfrontace
či eroze demokracie v globálním měřítku. A pokud budeme zavírat oči před
nepříjemnými aspekty autoritářství, riskujeme, že jiný typ autoritářství nás
jednou semele.
12666
Diskuse