Pod praporem fiskální suverenity do koloniálního područí

30. 11. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Dění na Srí Lance či v Africe jasně ukazuje usměvavou tvář čínského dluhového kolonialismu. Nejprve vám Peking "výhodně" půjčí - a nakonec si vás všechny za nesplacené peníze koupí. - Za takových okolností se ovšem z banální fiskální odpovědnosti stává prvořadý národněbezpečnostní faktor.


V Evropské unii slýcháme dotčené hlasy "fiskálních suverenistů", kterým vadí, že Brusel předepisuje relativně přísná pravidla pro tvorbu státních rozpočtů a snaží se pokud možno bránit enormním nárůstům státních deficitů a dluhů členských zemí. Zatímco část ultrapravice se ještě nedávno oháněla v zásadě ekonomickými postoji v rámci neoliberálního konsensu, dnes extrémní pravicové politické formace jako italská Liga napadají Brusel za to, že jim zakazuje dělat neudržitelné deficity a dluhy a nakupovat za ně voliče. Postoj Ligy je však napříč pravolevému dělení typický pro všechny populistické spolky v Unii - například v Řecku obdobně jako italští postfašisté argumentují především příznivci krajní levice.

Jak ale ukazují příklady Srí Lanky, Madagaskaru a dalších států hospodařících díky rozvratu státních financí s masivním dluhem u zahraničních věřitelů, velkohubé ohánění se "fiskální suverenitou" nezřídka končí faktickým upadnutím do koloniálního područí. Podíváme-li se pak do Evropy, pokud jde třeba o okolnosti doprovázející stavbu maďarské jaderné elektrárny Paks ruským Rosatomem na kremelský státní úvěr, i takto vytvořená závislost na Rusku přinejmenším na 30-40 let velmi výrazně omezí "suverenitu" maďarské vlády.

Proto je zodpovědná rozpočtová politika v situaci, kdy revizionistické mocnosti usilují o rozšiřování svých sfér vlivu všemi prostředky - včetně konstruování účelových dluhových pastí - faktickou součástí bloku témat vztahujících se k problematice národní bezpečnosti.

Udržet "suverenitu" rozhodně nelze tím, že zemi nekontrolovaným deficitním hospodařením fatálně zadlužíte a vydáte napospas věřitelům. Protože pokud to opravdu uděláte, může celý stát čekat mezinárodní ekvivalent osobní exekuce. A poté, co národní aktiva skončí ve vlastnictví aspirujících kolonialistů v zahraničí, už si doma "suverénně" ani neškrtnete.

A ano - existují také různé typy zahraničních vlastníků. Máme Němce typicky plánující dlouhodobý rozvoj v návaznosti na vlastní strategii, americké venture kapitalisty, které zajímá jen krátkodobá maximalizace zisku (3-5 let), než se vydají jinam, nebo čínské podniky, které jsou součástí imperiálního projektu Pekingu, v němž o peníze jde až na druhém místě. První je totiž moc nad "barbary", mezi něž čínský nacionalismus podle své tradiční definice počítá úplně všechny na světě, kromě vlastních chanských obyvatel.

Právě cestou k dluhové pasti - stručně řečeno, řeckou nebo srbskou cestou - se však Česká republika vydala za vlády Andreje Babiše, a to už před katastrofálním snížením daní v minulém týdnu. Přitom analýzy ukazují, že enormní nárůst deficitu a zadlužování českého státu není primárně důsledkem ekonomického propadu vyvolaného pandemií (to bychom pak mohli doufat, že v příznivější fázi ekonomického cyklu dojde k nápravě), ale právě Babišova nákupu voličů prostřednictvím nekontrolovatelného nárůstu státních výdajů. Navyšují se především výdaje tzv. mandatorní, tj. povinné, které budou muset být vypláceny i v dalších letech. až krize ustoupí.

Bývalý guvernér ČNB Niedermayer k tématu uvádí:

"Odstranění strukturálního deficitu v řádu 6 % HDP je zhola nemožné „evolučními“ opatřeními typu poklesu výdajů. Pro ilustraci, kdyby cestou byla úspora na počtu lidí na platební listině státu, tak by při odhadovaném nákladu 750 000 na jednoho zaměstnance musel stát na odmazání 300 miliard deficitu propustit 400 000 z dnešních zhruba 470 000 státních zaměstnanců, tedy 85 %. Pokud bychom chtěli peníze získat rovnoměrným snížením všech výdajů státního rozpočtu, včetně penzí, převodů peněz městům a obcím či investic, musely by klesnout (dle dat o rozpočtu za rok 2019) o více než 20 %. Tvrzení, že odmazání tak velkého deficitu nepůjde bez zvýšení daní, a to podstatného, není strašení, ale z čísel vycházející jasný fakt."

Jak dále upozorňuje Václav Žák, například jednací řád německého Bundestagu by schválení takového legislativního paskvilu, jako "poslanecký" návrh premiéra Andreje Babiše z minulého týdne, vůbec nedovolil. Při jakémkoliv snižování příjmů státního rozpočtu by muselo být nejprve podrobně a spolehlivě spočítáno, jaké konkrétní dopady návrh přinese a čím se výpadek v příjmech podaří pokrýt. V Česku však může premiér obcházet pravidla dle libosti a prohlasovat katastrofální snižování daní bez jakékoliv podrobné kalkulace následků. Český stát tak opět jednou připomíná rozjetý automobil mířící do zdi, z nějž řidič vítězoslavně vymontoval brzdy.

Přes polistopadových třicet let je tedy Česká republika stále v mnoha ohledech součástí "divokého Východu" - a od zvolení Miloše Zemana prezidentem se každoročně posouvá déle tímto směrem. Jestliže před šesti lety Zemanovi nohsledi strašili Čechy Ukrajinou vydávanou za "něco prostě nemyslitelného", v současnosti se ukazuje, nakolik úzce obě země vlastně spojuje téma rozpadající se státnosti a občanské lhostejnosti.

Už relativně brzy ti, kdo se na rozdíl od důchodcovského jádra Babišových voličů dožijí, budou sledovat na vlastní oči, kam vede katastrofální "fiskální suverenita" s nesmyslnými megainvesticemi typu D-O-L či Dukovan, s ohledem na dostupné zdroje notně přepálenými sociálními výdaji a benefity plus dalšími dlouhodobě neudržitelnými úplatky pro politické sponzory a voliče.

ANO, přesně tam, kde se pak bude nostalgicky vzpomínat na časy "bruselského útlaku" jako na zoufale ztracenou zlatou éru české státnosti.

0
Vytisknout
6566

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2020