Disidenti především: Zahraničněpolitická doktrína pro Bidenovu administrativu

27. 1. 2021

čas čtení 2 minuty
Foto: Wikimedia Commons. Licence Attribution-ShareAlike 3.0 Unported.

Disident je pro diktaturu tím, čím je holý fakt pro soustavu lží. Obojí způsobí, že se celá věc rozsype, napsal Bret Stephens.


Co budou historici za třicet let považovat za nejdůsažnější událost ledna 2021 - útok na americký Kapitol provedený povstaleckým davem, nebo heroický návrat Alexeje Navalného do Moskvy, po němž ihned následovalo zatčení?

V širším smyslu se obě události týkají téhož: Budoucnosti svobody. V jedné verzi budoucnosti útok na Kapitol znamená okamžik, kdy síly iliberalismu, davového násilí a dezinformací, z velké části povzbuzované a financované ruskou vládou, dosáhly na Západě kritického množství. V jiné verzi bude útok připomínán jako historická anomálie ve srovnání s obnovou svobody na místech, kde se zdála ztracená - nejen v Rusku, ale také v Číně, v Íránu, na Kubě a ve Venezuele.

Jak by mohl Joe Biden posunout historii druhým zmíněným směrem? Tím, že by sledoval zahraniční politiku, která staví na první místo disidenty.

Běžný pohled na disidenty je, že představují humanitární problém, ale že překáží důležitějším tématům. Hillary Clintonová v roce 2009 na cestě do Pekingu jako ministryně zahraničí předvedla zmíněný přístup, když trvala na tom, že otázky lidských práv "nemohou interferovat s globální ekonomickou krizí, krizí globální změny klimatu a bezpečnostní krizí". To není cynismus, ale spíše verze utilitaristické myšlenky, že největší dobro pro největší počet lidí má vždy přednost před bezprostředními zájmy hrstky.

Avšak jde o omyl, a to nejen filozofický. USA na disidentech záleží i ze strategického hlediska. Diktatury, které nejvíce ohrožují svobodný svět, jsou příliš mocné, aby je bylo možno vojensky svrhnout. Ani není pravděpodobné, že by zmírnily své chování díky ekonomické prosperitě či reformátorům jednajícím v rámci systému. Každý kdo pochybuje by se měl podívat na nedávnou trajektorii Číny coby stále bohatšího a současně stále represivnějšího režimu.

To co může svrhnout diktaturu je důvěryhodná domácí opozice, která galvanizuje odhodlání veřejnosti prostřednictvím aktů odhalování, zesměšňování a heroického vzdoru. Tento vzdor zdůrazňuje pokrytectví režimu a poukazuje na možnost postavit se mu.

Samotný mezinárodní tlak nestačil ke svržení režimu apartheidu v Jihoafrické republice. To vyžadovalo Nelsona Mandelu. Ekonomický propad nestačil ke svržení komunistických režimů v Polsku a Československu. To vyžadovalo Lecha Walesu a Václava Havla. Sovětský svaz mohl existovat dodnes, kdyby nebylo Alexandra Solženicyna, Andreje Sacharova a Natana Ščaranského.

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5321

Diskuse

Obsah vydání | 2. 2. 2021