Virus je neústavní

18. 2. 2021 / David Marenčák

čas čtení 7 minut

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

„Je neuvěřitelné, kolik duševně vyšinutých lidí pobíhá bez dozoru na světě.“ (Knotek, Kulový Blesk, 1978)

Epistemická krize, jak o ní často mluví J. Kulveit, nepřišla až s koronavirem. Byla tu dlouho před ním. Nadměrná komplexita společnosti biologického živočišného druhu, jehož mozek byl po statisíce let přizpůsoben a schopen zvládat skupiny o maximálně stovkách lidí, se najednou musí vypořádat s kognitivní zátěží natolik obsáhlou, že žádný jednotlivec není schopen ji pojmout beze zbytku. Čím dál častěji není dané individuum schopno zcela pobrat ani svůj specializovaný podobor.

Není divu, že s takovým nastavením v krizi důvěry institucí se tendence zpochybňovat sekundární informace přelije až do všeobecné neshody nad tím že 1+1=2, že černá není bílá, nebo že voda teče dolů.

Jedním z projevů této odtrženosti od reality v přílišné složitosti je krize byrokraticko-právní uprostřed krize pandemické. Spor o to, jestli protipandemická opatření byla vyhlášena dle správného zákona, řádným způsobem a v souladu s Ústavou, připomíná komickou scénku z filmu, kde hlavní postava při velmi rychlé jízdě automobilem pustí volant, postaví se a začne lomcovat zaseklým střešním okénkem. Vyděšený spolujezdec chytí volant a v úžasu křičí na řidiče, ať se věnuje řízení. Chápu, že oněm právníkům je na home office asi nudno, mají méně kšeftů, věří libovolnému populárnímu šmucliči nebo (jako všichni ostatní) považují svůj obor za nejdůležitější na světě a ve společnosti vůbec. Ale že se jim z pohledu na svět vytratí nejen společnost, ale i lidé, to už se chápe hůře.

Až se vnuci těchto právníků zeptají: „ ...cos dělal za Velké pandemie?“, bude moci hrdý děd pravit: „Když bylo zemi nejhůře, zkolabovalo zdravotnictví, počty mrtvých naskakovaly po stovkách denně – a lidi ve zmatku, únavě a rezignaci přestávali dodržovat vše, co viru bránilo zabít nás všechny, soudil jsem se se státem, jestli na opatření použil správný paragraf. Nepoužil a já vyhrál. Těch dalších dvacet tisíc mrtvých, co to přineslo, bylo blahem bez sebe, že mohlo umřít v právním a demokratickém státě.“

Kdo by si snad ještě chtěl myslet něco jiného, než že právo je jen pro bohaté, může si povšimnout, že desítky až stovky zákonných pravidel proti šíření koronaviru se porušovaly dnes a denně, ale dokud kvůli tomu jen umírali lidi, skoro nikdo nedostal ani pokutu, natož aby nějakou instituci hnal k soudu pro zločinnou, devastující nečinnost. Ta samá ústava, které má plnou papulu kde kdo, obsahuje i článek o ochraně životů a zdraví. Odrazem stavu naší společnosti je to, že mnoho právníků nežaluje stát za snahu zdraví a životy chránit, ale za to, že je tato snaha nedostatečná, chybná; na takovou žalobu se právník nenajde. Nekouká z toho politický kapitál a sláva, ale jen smršť urážek, výhrůžek a lynčující dav hledající vaše bydliště.

Vláda dnes (17. 2.),  asi jako završení všech svých přehmatů a chyb, oznámila oficiálně rezignaci, nihilismus a zákon džungle. Za to by je každý soud odsoudil i na základě té Ústavy. Ale místo toho tu máme opozici a její fanoušky, kteří od čtvrtka 11. 2. lámou tužky a drtí klávesnice psaním stohů a stohů textů na téma, jak Babiš, vláda a příslušní úředníci dělají chyby, jaké, jak moc špatné, co by měli dělat lépe atd. Znám ty chyby, až šílenosti všechny, ale nic z toho není důvod, nic z toho není argument snažit se situaci zhoršit jen pro nějaké prázdné gesto, vysvědčení nebo políček vládě.

Antibabiš je ve své frustraci a nenávisti tak zaslepen, že je hotov ve svém emočním přestřelení obětovat budoucnost, zdraví a životy mnoha lidí, přispět k rozvratu a rozpadu státu i celé společnosti.

Nabízí se k tomu spekulace, že chování vlády, jakkoli je absurdní, amatérské, chaotické a šílené, z určité politické perspektivy dává dokonalý smysl.

Začalo to už před svátky, kdy z úst Blatného zaznělo ono eugenické: "Chceme, aby se lidé setkávali s rodinami", následované posvátečním: "Situace se po svátcích zhoršila". Volně přeloženo, za pár bodíků popularity jsme hodili na oltář smrti tisíc či dva tisíce lidí a celkové zhoršení situace, protažení již tak vleklého semi-lockdownu a zvětšení hromady problémů, které nás v brzké budoucnosti čeká.

Po pár drobnějších kolech téhož si nechali zaříznout nouzový stav, aby mohli díl své viny hodit na opozici, která jim nadšeně sama naběhla na vidle s na chlup stejným kalkulem – antibabiš také jede „předvolby“ a tohle nahoní procenta.

Následně se část viny přehodí na nejméně zodpovědnou část občanstva, na tu, co je nadržená na rozvolňování za každou cenu – na oko se vyzve k individuální opatrnosti a zodpovědnosti, ale počítá se s tím, že se tomu vysmějí a drasticky se vše zhorší. Vláda pak řekne – to opozice, to občané.

Co nejspíš velkovezírovi v dunách řepky uchází, je skutečnost, že jenchřipečka netvoří majoritu; je hlučnou, agresivní, ale pořád menšinou. Totéž asi uniklo i celé opozici, a proto se tak snadno nechala nabodnout na annonistické vidle.

Znovu opakuji, že je to jen divoká a emotivní spekulace. Jak a co se stalo, se dozvíme až s mnohaletým odstupem. Jedno je ale jisté – zdravotníků a všech dotčených profesí, kteří už v průběhu jednání o nouzovém stavu psali úpěnlivé zprávy o tom, že už nemůžou, ať proboha nikdo ničím nerozvolňuje, se páni vladaři ve shodě s opozičníky na nic neptali a trapný cirkus se schvalováním nouzového stavu a všechno, co následovalo, ničemu dobrému neprospělo. Zvětšila se suma naštvání, frustrace a rozčarování. Poklesla naděje, ochota se o něco společného snažit, tolik skloňovaná důvěra ve stát, instituce, budoucnost a druhé lidi.

Bořit, kazit i házet klacky pod nohy je vždy snadnější než stavět, budovat a vymýšlet. Jaký blázen by si myslel, že když se někomu nedaří dílo, pomůžu mu tím, že mu seberu nářadí. Ale to jsem spíš blázen já, když si myslím, že jde o zdárné dokončení díla. Ono když někomu jde výhradně o to, aby dokázal, že je druhý neschopný, tak je možnost mu to zpackané dílo ještě trochu pobořit příliš lákavá.

 

 

2
Vytisknout
8315

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2021